Boj v Mongolsku o ruská víza

Na ruské ambasádě sebevědomě žádáme o víza, "Víte, máme trochu speciální problém". Za minutku jsme venku. Do zadku nás nenakop jen díky přepážce, která nás dělila. Tak to bychom měli.
Turistická víza dostaneme jen s cestovkou, tranzitní nám dá až po předložení lístků do Moskvy i z Moskvy, sehnat si je máme, kde chceme. A délka bude stejně jen po dobu průjezdu vlaku. Ani vlastně nevíme, jestli nám to vadí. Máme už všeho dost, domu sice nechceme, ale jsme unavení. Co teď? Na vlak dáme peníze tak nějak dohromady, na kola už nemáme. Na letadlo teprve ne.
Adam přebírá iniciativu: "Objeli jste půlku světa a kvůli těm … by jste jeli vlakem ?" "Nějak to uděláme. Zítra je večírek u našeho tlumočníka na chatě, tak přijďte".
Nasáváme, dlabeme, až máme boule za ušima -  saláty, ryba, zelenina, maso. Vykecáváme, Adam je bývalý reprezentant v horolezení, dozvídáme se od Jany, jeho manželky. Taky se dozvídáme, jak se při paraglidingu v USA vysekal a zůstal přes rok v nemocnici. Účet zněl na 40 000 dolarů. Další zajímavou dvojkou je Alena a Ench. Ona je Slovenka a Encha poznala v Bratislavě, kde oba studovali. Alena umí nádherně vyprávět, líčí svá školní léta, seznámení, první cestu do Mongolska, nepochopení matky, problémy se svatbou. Vypráví to tak poutavě, že já vám to ani tlumočit nebudu, protože by to nebylo ono a to prostě nejde. Zůstáváme na chatě ještě dva dny, mezitím pan Kamaz, náš charge d´affaires, dělá během večírku na ruském velvyslanectví, co se dá.
"Máme tady takový dva cyklisty a vy jim prý nemůžete dát víza?"
"Cože? Já že nemůžu?! Já všechno můžu!!", pronáší pan Gorbunov, ruský konzul. Takže snad za týden.
Čas trávíme výlety na kolech i pěšky. Adam nám půjčuje bágly a my vyrážíme na dvoudenní výšlap na nejvyšší vrcholek zdejšího pohoří, který má něco přes 2000 m.n.m.
"Až půjdete zpátky, dejte si pozor na tohle údolí", ukazuje nám v mapě," mongolský premiér tam má letní sídlo a mohli byste mít problémy.

Než stačíme dojít do lesa, dojíždí nás dědek na koni. Seskakuje a ukazuje nám průkazku správce parku. "No a co jako?", ptám se ho, nečekáme na odpověď a pokračujeme dál. To dědu zaskočilo natolik, že se nezmohl na protesty. Les voní domovem. Jak dlouho jsme už neviděli smrky a borovice, neslyšeli zurčící potůčky. Škrábeme se vzhůru, občas míjíme lesní přístřešky bezdomovců. Problém je najít lesem cestu, vrcholek není vidět, a tak když vykoukne zjišťujeme, že jsme ho vlastně minuli. Takže vlevo bok!
Ovo, buddhistické obětní místo. Každý přihodí kámen, zapíchne vlaječku, dá duchům něco na přilepšenou. Nocujeme pod vrcholkem. Ráno scházíme dolů. Míjíme rozpadlý plot a nějaké stavby. "Ty hele, není to sídlo toho jejich premiéra?"
"To snad ne. No co, dáme sváču".
A jak si tak sedíme na svahu, hodujeme, kocháme se výhledem na Ulánbátar i hory za námi, kde se vzal, tu se vzal… voják. A se samopalem. A že prej máme jít s ním. Dole nás předává někomu jinýmu, kašleme na jeho příkazy, odcházíme, ale už tu jsou tři, tahanice o baťohy. Tak se zdá, že nás nechtěj pustit. Sedíme před strážní budkou a čekáme na náčelníka.
"Jdeme, teď", velí zase Hanka k útěku. Nechce se mi. Když volali šéfa, už si nás nemůžou nechat utéct, navíc není kam se schovat, musíme přes most. Ale nakonec mne ukecává, pár metrů a vojcl nás dojíždí na kole, a tak zase pod dohledem ruského samopalu kráčíme zpátky. "No vidíš."
Přibývá k nám francouzský kolega, jen tak si vylezl na kopec a už ho měli. "Prachy nemám a nedám", vysvětluje. Tak to nás bude víc. Je to zajímavý kluk, těch 40 bych mu rozhodně netypoval. Pracoval v Africe jako dobrovolník, dohlížel, aby se v táborech dostalo něco z potravinové pomoci i na ženy a děti. Nedostal za to samozřejmě nic a ještě musel podepsat, že za něj OSN nenese žádnou zodpovědnost. Jak ho tak poslouchám, začíná mi být jasný, co chci po návratu dělat. To zase bude doma radosti.

Přijíždí náčelník, mé protesty odráží pro mne zatím neznámým způsobem, omluvou. Tak to tu ještě nebylo. "Promiňte, je to naše chyba. Nemáme to tu označený". Dáváme mu fotokopie pasů, originály leží u Gorbunova. Tak to by bylo, alespoň se něco děje.
Definitivně se cpeme k Aleně do bytu, dcera je v Anglii, Ench odjel s turisty do pouště a my se tu povalujeme, venčíme psa. Na ambasádě odvirovávám počítače, poskytujeme rozhovory novinářům. "Vy jste se na těch cestách do té přírody zamilovali", utrousí redaktorka a já jsem naprosto zaskočen. To je snad normální, mít rád přírodu, nebo ne?
Když pak vycházejí noviny, já nevycházím z úžasu. Kdo poskytoval ten rozhovor, u kterého jsou naše fotky? A to nás ještě čeká rádio. Ale bereme to jako pomoc Adamovi ve zviditelňování naší zemičky. Ona ne že by tu nebyla vidět, na tržnici běžně koupíte Disco sušenky, konzervy z Hamé Babice a instantní polévky Vitana... Z místního sortimentu je to horší, jen maso, nemnoho mléčných výrobků, děsivě drahá zelenina. Brambory jsou levnější dovezené čínské než místní. A zbytek? Německé, ruské, polské a již zmíněné naše. Vše povýšené o cenu dopravy.
Centrem obchodního života celé země je Ulánbátarský centrální bazar, tedy trh. Koupíte zde všechno, od oblečení, přes elektroniku, sedla na koně, dílů na motorku či kola až třeba po staré zrezlé a zkroucené hřebíky. Koupit se nám zde podařilo i pláště potřebné velikosti. Čínské, které nebylo v Číně možné sehnat.

Víza se prodlužují, Gorbunov nás nakonec žene do cestovky. Adam jde s námi, máme si cestou zaplatit hotely, kontrolní body. Prý pro naši bezpečnost. Začínají s pěti místy, Adam to sráží na tři. Jsem pasivní, nemám chuť dát nikomu ani floka, šmejdi. A stejně na to nemáme.
Humorná je i místní byrokracie, registrace na policii, prodloužení víz. Při policejní registraci, určené výhradně cizincům, dostáváme k vyplnění formulář, který je toliko v Mongolštině. Ještě že máme s sebou Bajzu, předsedu klubu Česko-mongolského přátelství.
Tak hurá, hotovo, vyrážíme. Dostáváme víza na 3 měsíce. Všude je to razítko do pasu, jen Rusové na to vydávají speciální třístránkovou knížečku. Ještě bumážky pro pohraničníky, jelikož přechod je určen pouze pro místní, cizinci mohou cestovat jedině vlakem. Mongolské máme, ruské se táhne. Adam se nabízí, že ho za námi přiveze, alespoň si udělají výlet. Takže ahoj, loučení, a zase do sedel, nohy a zadky už odvykly, bolí to. Ale ještě že na našich zastupitelských úřadech pracují takoví lidé, Adam za nás dokonce zaplatil spoustu peněz za víza a hotely. Z vlastního. Až budete mít, vrátíte.