Rekordně zvědaví obyvatelé Peshavaru

Čas nebo heroin?
Všichni domorodci jsou ověšeni zbraněmi, pastevec i prodavač s kalašnikovem na kolenou. No tady, v horách, bude ještě veselo. Zastavujeme na náklaďákovém překladišti. Optávám se na hotel asi 25 letého kluka, který zde organizuje dopravu pro jednu z firem. Dostáváme bezplatně místnost se dvěma postelema. V podvečer vyrážíme na obhlídku města, nikdy nevydržím dlouho ležet. Doprava je chaotická, vše je přikryto těžkým kobercem smogu a temnoty. Cyklisté si tisknou na ústa roušky, nevím, jestli již slunce zašlo nebo je stále nad obzorem. Uprostřed silnice, na travnatém dělícím pásu, se vyjímá Kafkovsky laděný nápis "Čas jsou peníze". Je to absurdní. Nedaleko autobusového nádraží se povalují spousty sjetejch feťáků, žebrajících o peníze na další dávku heroinu. Zde na ni stačí opravdu málo.
Do Afghánistánu je to z Peshavaru pár kilometrů, a tak většinu líně se ploužících postav tvoří obyvatelé tohoto státu. Vyrážíme do historických uliček. Všude visí dráty elektrického vedení, na obrovské transformátory přilepené ke stěnám budov se dá šáhnout, ochrana žádná. Potemnělé uličky, udivené pohledy, zdi bez omítky. Netušíme, kde jsme. Blikají na nás světla z krámků s podivným sortimentem.

Pohostinnost na potkání
Tři mladíci se nás ptají, zda nás mohou doprovodit. Jsou to studenti, chtějí se procvičit v angličtině. Nejde nesouhlasit. "Nic neplaťte, cokoliv chcete, koupíme vám", trvají pevně na svém.
Hledáme cestu zpátky. Těžká vůně benzínu a oleje nás vede. "Jdete pozdě, chtěl jsem vás vzít do zábavního parku", vítá nás Attaullah a přivolává motorikšu, motocykl s krytou nástavbou. „Pro většinu Evropanů je …, je muslim prostě terorista", vysvětluji mezi řečí. „Tak tady máte zmrzlinu", nic nevysvětluje Attaullah.
Z Peshavaru jedeme stále na sever. Zastavuje nás polda. Pod přísným dohledem musíme vypít čaj a sníst pro nás zakoupenou hromadu sušenek, pak můžeme dál. "Žádný děkování, v naší zemi jste hosty".

Recyklace ukradených věcí
Za tmy zalézáme do kukuřice. Opět není kde spát. Jen pole, pole, vesnice, pole. Ráno si nás všímají domorodci. „Pojďte na čaj, proč jste si včera neřekli o nocleh?" Popíjíme čaj pod dozorem desítky zvědavců. Někdo nám asi přináší dárek - kazetu. „To bude nejspíš, co tu řvalo do noci“, děkujeme. Zpívají, tancují. Někdo přináší tužku. Poznávám v ní náš majetek a dochází mi, že nám vrací věci, které nám děti před domem kradou z kola. Tak to nevím, co by nám zbylo přes noc.

Zautomatizuj nám cukrovar!
Opravuji kolo, do průsmyku oddělujícího nás od Swaat valley, Svátského údolí, zbývá jen pár kilometrů. Zase čumil, odháním ho, ale jeho snaha pohostit nás vítězí. Studuje a spolu s bratrem bude dědicem malého cukrovaru. Živí celou vesnici, lidé pěstují a sklízejí cukrovou třtinu, z té se pak na primitivním lisu mačká šťáva, převaří se a z hnědé hmoty se pak ručně plácají hroudy na prodej. "Když seš ten počítačovej inženýr, nějak nám to zautomatizuj", dožaduje se strýc budoucích majitelů. Tak přes cukrovary fakt nejsem, i když netvrdím, že by mne to nebavilo. Ale co budou dělat ti, co přijdou o práci, říkám si v duchu.

Hodiny zeměpisu
Čechy nikomu nic moc neříkají. Stejně jako v celém Pákistánu mají o našem zeměpisu jen velmi mlhavou představu. Většina lidí otočí mapu třikrát dokola, aby mi ji vrátili stejně nedotčení, jako byli. Jiní, zvídavější se vyptávají, zda je ten jejich Pákistán taky v Evropě či neomylně identifikují Švýcarsko označené v naší mapě Ch jako Čínu. A jak si tak lebedím v domku spolu s dalšími asi deseti "domácími", je v TV sestřih z olympiády v Sydney a zrovna ukazují zlato Štěpánky Hilgertové. A jak zazní to tajemné Czech republic, všichni svorně a nadšeně vykřiknou Czech a ukazují mi na televizi, a ještě jednou, a oči jim září a mají radost a já mám taky radost a je to blbost, ale to fajn.

Trefa do rozdílu
Odpoledne jdeme střílet z pistole, za pole, do údolí krásné řeky. Barevná pasačka pase stádo krav, kluci vypráví a je z nich cítit, jak to tam mají rádi. Ještě předtím jsme byli oblečeni do domorodých oděvů, které jsme dostali darem. Hanka hezké červené šaty, já šalvar kamíz, typické dlouhé pyžamo s širokými kalhoty, které zde nosí všichni bez ohledu na postavení. To se většinou pozná jen podle špíny. Jdeme střílet a kluci jen tak berou pistoli a plni nadšení a radosti střílí do skal. Nabízí mi ji taky a já se dožaduji terče. " Na co terč ?", nechápou, "tady to zmáčkneš a bum". „A to mám střílet pánu bohu do oken?" nechápu zase já a uvědomuji si ten fantastický rozdíl v naší mentalitě. Nakonec mi tam staví plechovku, já se trefuju a mám taky radost.

Zákeřná palba v zatáčkách
Druhý den se loučíme, dostáváme na cestu 20 rupií na něco dobrého a šplháme opět k severu. Svátské údolí nás příliš nebere. Má to být super výletní místo domácích - nádherná příroda, řeka, skály. No ono to tu je, ale řeka široká, skály a příroda daleko, a tak je tu jen silnice na skále, sem tam hotel a samozřejmě domácí výletníci. Za Mingaorou míříme na východ, přes Shangla pass na Karakoam Highway. Průsmyk má jen 2200 m, ale silně nám ho znepříjemňují domácí, dle našeho průvodce bojovní Paštůni - zase lítá kamení. Šplháme po silničce vzhůru, skupinku adolescentů jsme vyloženě zaujali. Vždy si nás nadběhnou a v každé serpentině zahájí neočekávaně palbu. Zuřím, spílám, dostat je do rukou … Ale netváří se, že by se při současném rozložení sil chtěli vzdát.