Thajskem rychle a mimo turisty

Kao San
Ale Kao San úspěšně nalézáme, jsem na padnutí, je mi zle, sotva stojím na nohou. Hledáme to nejlevnější ubytování, co je možné nalézt. Daří se nám asi po hodině, ale s cenou 120 Kč za pokoj příliš spokojen nejsem. Je to mrňavá díra, dvě postele, mezi kterými se nedá ani protáhnout. Výhled do dvora plného starých vraků a šrotu. Kao San je turistické ghetto. Otevřené restaurace s obřími obrazovkami, kde si může každý vybrat dle libosti - přímý přenos anglické fotbalové ligy, akční film, erotika. Silnice je obestavěna prodejními pulty, dobře se daří zejména pirátským nahrávkám, za pár šupů zde koupíte nejnovější hity či poslední verze software. Pozadu nezůstávají prodejci zaručeně pravých triček adidas, značkové obuvi, švýcarských nožů. Pořídit si zde můžete i falešnou ISIC kartu či třeba novinářský průkaz, vše na počkání, náš zákazník, náš pán. A samozřejmě spousta více či méně kýčovitých suvenýrů, rychlá občerstvení, pražené kobylky a pečené chobotničky. Padám únavou na postel, Hanka zatím lítá po městě a vrací se s náručí anglické literatury. „Když tady je to tak levný a já už tak dlouho nic nečetla."

Víza a pojištění
Začínají starosti - zařídit víza do Laosu a Mongolska, zajít na ambasádu, kde už by na nás měla čekat zdravotní pojištění. O ty jsme požádali Hančiny rodiče, ne že bychom o ně stáli, ale je to podmínka pro získání víz do Ruska. A ještě ta kola. Laoská víza jsou hned, Mongolskou ambasádu dlouze hledáme, ale bez problémů jsou víza hotova asi po třech dnech. S koly je to horší. Hančin střed se nedaří rozebrat, až v jedné z dílen v čínské čtvrti nacházíme šikulu, který slovo „nejde“ nezná. Necháváme si svařit prasklé nosiče, pochroumanou přední vidlici, nakupujeme do zásoby díly. Problémy nastaly s našim pojištěním, e-mail ze Srí Lanky údajně nedošel a tak se zase vše řeší narychlo. Nakonec jsou nám zaslána přes personál ČSA, jinak bychom se asi nedočkali.

Dokonalé šperky i s prodavači
Potkáváme český pár, který se vrací ze studií a pracovního pobytu v Austrálii a na Novém Zélandě. Tady ale bohužel naletěli podvodníkům s falešnými šperky. Mají vypracované a léty praxe vybroušené postupy, jak dostat i ty největší nedůvěřivce. A jelikož se zdá, že v kšeftech je zapojena i velké část policejního sboru, jsou stížnosti desítek postižených marné.

Cesta z města
Dva týdny strávené ve městě jsou na nás až příliš. Šlapeme na sever. Konečně kola, pohyb, život, svoboda. Původně jsem hledal zajímavou trasu přes různé parky, ale když chtěli v prvním 200 Kč za osobu, měníme plány a Thajsko překonáváme nejrychlejším možným způsobem. Nelákají nás proslulé turistické magnety, most přes řeku Kwai, plovoucí trhy, ženy s dlouhými krky. Všechno to jsou jen lákadla, obležená davy turistů a stánků s Colou, která nemají s dnešním životem nic společného, nemají duši. Obecně mohu říci o té části země, kterou jsme viděli, že je to moderní, rozvinutá a oproti dosavadním zemím i civilizovaná část světa. Lidé si nás nevšímají, můžeme si dělat oběd třeba na autobusové zastávce, nikdo se neptá, neokouní. Až jsme z nedostatku zájmu nesví. Ani s noclehy nemáme žádný problém, jelikož je před monzuny, rýžová pole jsou vyschlá a poskytují nám tak dostatek možností. Jen ty ceny nejsou nejnižší, mám dojem, že snad vyšší než u nás. Problémem je neexistence chleba, jen někdy se nám podaří koupit předražený tousťák. Silnice jsou zde ve výborném stavu a jelikož námi vybraná trasa vede rovinou, během týdne stojíme na laoské hranici.