"A když máš 21 rychlostí, jezdí to kolo alespoň 70 km/hod?" ptá se mne plynnou angličtinou 25letý kluk. Někdy se mi nedostává dechu.
Směřujeme stále na jih, v
Rajastánu možná dávají velbloudi dobrou noc, ale jen za cenu od 10 dolarů výše. Je to jedna z nejturističtějších oblastí Indie, všude hotely. Dámy celé v bílém si najímají pokoje v cenách i 100 dolarů za noc, zemí projíždí slavný expres, kde jsou stylové salonky zdobené kůží a umožňují tak britským demokratům vychutnat si pocity jejich otců či dědů.
Dva dny jsme si odpočali v Udaipuru, nazývaném Benátky Indie. Jen jim tu nějak došla voda, a tak se odkrylo dno vystlané odpadky všech velikostí, barev i vůní. Pestrá mozaika konzumní společnosti. Ale až na tento detail se nám v městě líbilo, sice bylo poněkud turističtější, ale našla se i klidná, pohodová, magická místa.
Mandu jsou zříceniny muslimského města. Vypínají se na náhorní plošině, jakési stolové hoře, ležící jižně od Indore. Místo je přístupné jen jednou cestou, nikde žádný výběrčí vstupného. Na několika kilometrech roztroušené desítky mešit, paláců, hrobek. Hodiny bloudění v temných chodbách plných krys a netopýrů, tajemné kryté nádrže, temně znějící sklepení, fascinující výhledy do kraje. Sadhuové obývající některé z trosek dokreslovali chuť tohoto místa, téměř nerušenou turistickým ruchem. Ale ani tady se to neobešlo bez jednoho vyčůránka, který se s cancem v angličtině dožadoval asi 5 dolarů vstupného. " Hmm, hezký", pochválili jsme mu výtvor opatřený razítkem místní pošty a ignorovali jsme ho. Po chvíli se uklidnil a čekal na další.
Proč toto místo není příliš navštěvováno jsme pochopili v průběhu další cesty. Stát Maharastra, kde se Mandu nachází, má jednoznačně nejhorší silnice, které jsme v této zemi viděli. A tak čas od času musíme dolů a s koly opatrně kličkovat mezi ostrým kamením.
Dostáváme se do banánové oblasti. Již v Pákistánu bylo možné banány zakoupit, ale byly malé a za 1 Ru to bylo až příliš. Zde se dají pořídit velké za 0,5 Ru, takže si rušíme příděly a dlabeme, co se do nás vejde. Od jednoho farmáře dostáváme i trs zelených banánů. Vařené či pečené v popelu chutnají jako normální brambory. Problémem jsou někdy místní chutě, než stačím zařvat, máme šťávu z čerstvých pomerančů osolenou. Hmm, ale není to špatný.
V jednom městečku se zastavujeme nakoupit na trhu, kola necháváme na kraji tržnice. Za pár minut jsme zpět, banány nikde. Lidé se smíchy chytají za břicho a vysvětlují nám, že nám je sežrala prasata. " A to jste je nemohli odehnat", čílím se. "Byla to jejich karma, tak to mělo bejt, my to nemáme právo měnit", jako bych slyšel odpověď. V tomto duchu se nesou i rozličné drobné nehody, které jsme na cestě spatřili. Nikdo nepomohl, všichni se bavili.
Zatímco v nebezpečném Pákistánu jsme měli pocit, že existuje možnost obrany, dovolání se pomoci, zde tyto jistoty naprosto ztrácíme. Máme dojem, že všichni drží při sobě, že jsme na druhé straně barikády, že sem nepatříme, že jsme určeni pouze k oškubání, že se nám nedaří lidem porozumět. Při nákupu banánů se po deseti minutách dohadujeme s holkou na ceně. Dávám ji peníze, ale to již stojí okolo první moudří a vykřikují vyšší cenu. Trvám na svém, nebo peníze zpět. Holka je na rozpacích, peníze chce, prodala by, ale když oni radí, nemůže přeci ztratit tvář. Nakonec jí vytrhávám peníze z ruky a odcházím. Jsem naštvaný, holka nešťastná, dav křičí nadšením. Moje nechuť dnem za dnem stoupá. ´
" Víte pane, my jsme chudá země." Slyším to každou chvíli. Na každé cenovce, na lístcích na vlak, do kina, všude je za cenou vytištěno only, pouze. Cena je pouze 10 rupií. Jestlipak to mají i na výplatní pásce, přemítám. Říct si o peníze je zde běžná, samozřejmá věc. Někdo zvedne klacík, přinese nám ho k ohni, hroznej kamarád, ale na závěr si jen tak řekne o 10 rupií. Řekne si o ně člověk, který na minutu pohlídá kolo, řidič autobusu, náhodný kolemjdoucí, pořád a za vše. Prvně v životě jsem viděl parkovné za kola, nám ale samozřejmě chtěli dát lístek na motorku. Hance se rozsvítily oči, lístek zmuchlala a švihla ho po hlídači. Určitě by do něj nejraději přibalila kámen. Ale příznačné je, že si o peníze říkají lidé, kteří rozhodně k těm nejchudším nepatří, nepočítám-li v to žebráky. Ti by si zasloužili zvláštní kapitolu, ale musím zmínit, že mnozí mne vyloženě vytáčejí. Jsou agresivní, berou jako samozřejmost, jako moji povinnost, dát jim požadovanou čokoládu.