Čínská policie v koncích

"Říká ti něco jméno Heller", ptám se tlumočníka. Zbystřil a hodil důležitý pohled směrem k chlupáčům. Plešoun si poposedl a chopil se pera. "Heller říkáš ?"
"Jo, to je americký spisovatel a jeho knížka Hlava XXII vyloženě pasuje na tuhle situaci".

Blíží se poledne a mně je jasné, že dneska už do Erenhotu neodjedeme. Sice se tváříme odhodlaně, ale ve skutečnosti toho máme oba dost. Ale je to psychologický boj, nesmíme to na sobě dát znát. Odchází na oběd a nás nechávají na vrátnici, v televizi běží kurz angličtiny. USA. Matka se synem chce jet taxíkem, ale jelikož se rozhodla šetřit, nastoupí do autobusu. Zaplatí jeden lístek, ale řidič se podívá na mladíka. "Kolik ti je let", ptá se. Matka chce odpovědět, ale řidič ji gestem zarazí. "12, ale v autobuse a tramvaji 9", odpoví chlapec. Přemítáme, jestli nám to tam nepustili schválně.
Vrací se z oběda. Prý si můžeme jít koupit svůj oběd. No tak to ne! Jako zadržení máme podle mezinárodního práva nárok na přiměřenou stravu třikrát denně! Jsme vykopnuti i s koly na nádraží. Doprovází nás plešoun a tlumočník, hemeroid to neustál. Tlumočník už sotva mele, všechen křik od hemeroida směřoval na něj, my byli v klidu. Když jsem odpovídal, bylo na tlumočníkovi vidět, jak bledne a jen těžko sbírá odvahu to přeložit. Určitě ty odpovědi uhladil, říkám si.

Před nosem nám ujíždí vlak do Erenhotu. Šmejdi, ale to malé vítězství jim velkolepě odpouštím. Náhle mne napadá děsivá konspirační teorie - musíme se vrátit zpět do Jiningu, kde je ale vyšší velitelství. "Ty hajzlové, ulevuji si. Oni nás poslali svým nadřízeným a my si to jako ti blbci platíme", přidělávám nějakou tu vrásku Hance. "Jsme teda volní", ptáme se ještě dodělávajícího tlumočníka. "Pravděpodobně ano", odpovídá úlisně a moje podezření se prohlubuje. Co teď ? Nastrkaj nás do vlaku, který jinde než v Jiningu nestaví. Kola máme stejně v zavazadlovém vagóně, průvodčí má od poldů pokyny. Jsme v pasti. Stojíme na chodbičce, všichni si nás přichází prohlídnout. Cesta trvá přes hodinu, usínáme vstoje.

Jining. Obezřetně se rozhlížím, nikde nikdo. Vyndávám si z vagónu kola a nějakej nosič se dožaduje 20 Kč. Trhám mu kola z ruky, na to zapomeň. Na pomoc mu přispěchávají další nádražáci, hádáme se, řveme na ně. Blíží se polda, Hanka na něj mává, ale když vidí problémy, nenápadně se vytrácí. Nakonec ustupujeme, uklidňuji Hanku. "Z tohohle nádraží musíme odjet", upozorňuji. Platíme 20 Kč a hledáme boční východ. Zatčení se nekoná, to je nám už dávno jasné. Hned na kraji nádraží nám nabízí dohazovač jedno z těch děsivějších ubytování naší cesty. Úzká cestička plná odpadků, nádražní sklad, přízemní opráskané buňky, dvě postele a kovové umyvadlo, voda žádná, záchod veřejný. Srážím cenu z 50 yuanů na 10. Dneska nepojedeme, zítra je taky den. Zakupujeme si láhev životabudiče. Do vypršení víz zbývá 5 dní.

Ani druhý den neodjíždíme, relaxujeme. Jdeme na internet, pojídáme výborné sladké pečivo, hledáme mongolský náklaďák, který by nás mohl převézt přes poušť. Zkoušet to znova na kolech nemá cenu, hned by nás zase čapli. Hodně se nám nechce po dvou dnech klidu zase řešit problémy, ale nic jiného nezbývá. Ani si nechci představit, co nás čeká na hranici. Dle našich informací je možné jet pouze vlakem za cenu asi 17 dolarů na osobu, snad za stejnou cenu přes ni pendluje i autobus. Autostop je ilegální, ale máme zprávy, že už se to někomu zdařilo. Co dokázali jiní, my dokážeme taky, mohlo by znít naše heslo.

Nastupujeme do vlaku, za přepravu kol nás určitě obrali, ale není obrany, není odvolání. Nezaplatíš, nejedeš. Průvodčí se dohaduje s ženštinou ohledně dítěte. Vše řeší čára na stěně vagónu, kdo je vyšší, platí. Směji se a vzpomínám na lekci angličtiny. Ať si sundá boty, naznačuji. Ale než jí to dojde, je pozdě.

Erenhot, platíme 20 Kč za kola, je to oficiální sazba. Šeří se, stmívá se, padá noc. Domy a chatrče, okolo nedozírná poušť. Hranice bude určitě zavřená, jsme švorc. Vyjíždíme pár metrů za město a uleháme do písku. Ať si nás seberou, zítra nás to stejně čeká. Plán je jasný, nic nemáme a nic nedáme. Jestliže nás nepustí, ať nás vyhostí.

Vstávám ještě před rozedněním, je zima. Snídáme suché instantní polévky a vyrážíme tam, kde tušíme hranici. Závora přes cestu. Přelézáme ji. U další závory stojí auto a několik ozbrojených pohraničníků cvičí psy. Hranice se otevírá až za 4 hodiny. Stepujeme v mrazu a sbíráme psychické síly pro další boj. Vylézá rozespalý kluk a mává na nás. Jsme uvedeni do kasáren, lámavou směsí angličtiny a ruštiny se domlouváme. Dostáváme vojenskou snídani s čínskými knedlíky, cpu se, co se do mne vejde. "Na kolech nelze, musíte vlakem", vysvětluje nám jeden důstojník. "Nemáme peníze", naznačuji já. Volají na velitelství a za hodinu doráží mladá holka se svým nadřízeným. "Jo Češi ?", směje se. "Já si ráda povídám s cizinci", vysvětluje. "Stopneme vám nějaký auto. Pustili bychom vás, ale Mongolové dělají problémy".
"Klidně si ho stopnu sám", jsem plný ochoty.
"Chtěli by peníze, my jim to nařídíme", směje se holka.
Ještě několik upomínkových fotek a sedíme na náklaďáku. Mongol je sympaťák, spolu s ním sedí v autě kluk s holkou, mladší než my. Kšeftují. Dostáváme pivo a spouštíme komunikaci v ruštině. Jde to jak po másle.
"Vy jste Češi", křičí nadšeně kluk na Mongolském přechodu. "Já studoval v Košicích", směje se a nás to hladí na duši. Jsme doma. V Mongolsku.