Pro pákistánské vízum do Ankary

Vízové plány
Pan Bažant, konzul, nás přijímá s rozhodně větším zaujetím a zejména ochotou, než istanbulská kolegyně. Nic není problém, žádost o vydání pákistánských víz sám faxuje na příslušná místa. Musíme ještě vyřešit naše turecká víza, na hranicích jsme dostali jen měsíční, více nebylo možné ani přes naše úpěnlivé naléhání a shánění co největší šarže. Konzul nám potvrzuje, že ani prodloužení není možné, a tak nám nezbude, než ze země odjet a zase se vrátit. Rozhodujeme se tedy zařídit si víza a poté zanechat kola na našem zastupitelství, autostopem se vrátit do Řecka a zase zpět. A poté s dalším měsíčním vízem v ceně 10$ rychle …. Kam, to se ještě ukáže. Když nás Iránci opět vykopnou, zkusíme Sýrii. A když neuspějeme ani v Damašku, přečkáme zimu v Izraeli, vyděláme nějakou korunu a na jaře to třeba zkusíme znova, my se nedáme.
Ale iránský úředník se zde tváří o něco přívětivěji, daří se nám první krok, kterým je získání, vyplnění a následné odevzdání formuláře. Ten se pošle k rozhodnutí do Teheránu a tak výsledek bude znám až za týden. Jsme ale rádi, očekávali jsme i delší čekací lhůtu. Až později jsme se doslechli o praktikách v Istanbulu, kde si úředníci řeknou dopředu o příslušný poplatek, žádost nejspíš ani neodešlou a peníze prostě nevrátí.
Druhým zastupitelským úřadem v řadě je pákistánský, zde by mělo být vše bez problémů. Ale ouha, máme počkat na konzulku, která si přeje pohovořit s Hankou. A tak čekáme na vrátnici s mladým pákistánským zaměstnancem, ze kterého taháme co nejvíce informací. Rozhodně nám doporučuje hory na severu, prý jsou krásné. Také ceny jak v Pákistánu, tak i v Iránu a Indii by měli být podstatně nižší. "Když řeknete že máte hlad, všude vás zadarmo nakrmí", tvrdí s jistotou. My to bereme trošku s nadhledem, to asi v 21. století sotva, určitě to trošku přibarvuje a přehání. Hančin pohovor je v pohodě, při dotazu na stav našich peněženek házíme přiměřenou cifrou, ono při ošuntělosti našich zevnějšků by přehánění mohlo působit poněkud nevěrohodně. "Tak víza budou zítra", dozvídáme se.

Ankarské přírodní ubytovny
Naše ankarské noclehy trávíme na jižním předměstí, kde se nachází pás uměle vysazených lesů. Dozvěděli jsme se o něm od zajímavého místního páru, kterým jsme přišli pro změnu zajímavý zase my, a tak navázali rozhovor o všem možném i nemožném. Díky takovýmto lidem se pro nás stává jejich země méně záhadnou a nepochopitelnou, zdánlivě nejasné věci, zvyky a názory dostávají jasnější tvar a zapadají do mozaiky všedního života. Problémem je ale jazyková bariéra, anglicky zde umí opravdu jen mizivé procento. Nemálo Turků pracovalo či má příbuzné v Německu, ale ani přes to není většinou jejich znalost němčiny dostatečná. Ono by to ostatně nebylo pro nás příliš platné, po 3 letech "studia" německého jazyka si vzpomenu tak na objednání piva a řízku; ani Hančin slovník není o mnoho obsáhlejší.
Lesík se nám líbí i přesto, že musíme každý den v nechutném vedru vystoupat do kopců nad město, že je to asi 10 km a že je v něm nemálo odpadků. Ale rychle se zabydlujeme, důvěrně ho křtíme na "doma" a trávíme zde mnoho příjemných chvil nad hrnkem pravé turecké kávy dovážené z Brazílie a měsíc starou MfDnes, vyžebranou na ambasádě. Čekání na víza si krátíme výletem do Gordionu, kde Alexandr Makedonský rozetnul pověstný gordický uzel, a otevřel si tak cestu do Asie. Je zde také pohřben král Midas, který dle legendy umřel hlady poté, co se vše, čeho se dotkl rukama, změnilo v zlato. Poté co Turkům vyschl tento zdroj příjmů, museli vynalézt vstupné, které jsme zase z obavy o naši smrt vyhladověním nemohli zaplatit, a tak jsme jeho, stejně již dávno prázdnou hrobku, nespatřili. Bez rozporů jsme se shodli na tom, že nemusíme vlézt všude, vidět každou zříceninu a mrtvolu a že to, co je určeno turistům, není nic pro nás. Přeci jen se nám ti živí lidé zdáli zajímavější, i když jejich ruce vytvářeli jen "obyčejné" boty, tepané nádoby, proutěné košíky, koberce.

Zaplatit, počkat, počkat, zaplatit a už v našem pase září další, tolik potřebná víza. Takže třikrát hurá, úředník nás nezdolal. Ještě rychle stopem do Řecka pro nové Turecké razítko, opravňující nás k dalšímu měsíčnímu pobytu, a pak již zase šlapeme do pedálů. Projíždíme Kappadokiu, známou turistickou oblast plnou bizarních kamenných útvarů, skalních a podzemních měst, kde se před pronásledovateli ukrývali první křesťané. Je to zajímavé, ale autobusy chrlící jednoho turistu za druhým, všudypřítomné restaurace a hotely, z nichž některé byly zřízeny i v jeskyních, nás brzy odradili. Dali jsme se na ústup. Díky rozlehlosti lokality není naštěstí možné vybírat všude vstupné, a tak oplocená a zpoplatněná je jen "nejhezčí" část, kam jsou všichni turisté povinně nahnáni.
Před Malatyou nás čeká další ze slavných řek, Eufrat, jež spolu s Tigrisem vymezovala oblast Mezopotámie. Kraj je zde již notně vyprahlý, začíná být problém nalézt během oběda stín a nějaké palivo. Nejhorší je ale polední vedro, asfalt se v tu dobu mění v lepkavou černou kaši a slunce proměňuje kamenné stráně v sálající pec. Zastávky přes poledne jsou životní nutností, ale kdybychom měli přečkávat ve stínu, dokud se teplota nedostane na příjemnou mez, asi bychom vyjížděli až za tmy. Nezbývá, než si zvyknout.
V Ankaře jsme nechávali nehlídaná kola na veřejných prostranstvích, na noc je pokládáme před stan i s baťohy nezamčená. Jednou se to stát muselo. V Malatyi přicházím o foťák, během nákupu ho nechávám v řídítkové tašce a teď je fuč. Zjistili jsme to navíc až druhý den ráno, to již bylo na jakékoliv pátrání pozdě. Tak dlouho jsme to zkoušeli, až se nějaký zloděj našel. Je to smutné, šetříme každou korunu a teď tohle. Byla to pěkná Praktika, tu tady určitě neseženeme.