Neexistující Kurdistán

Nebezpečné rady
Kousek za Batmanem zajíždíme do sadu za rozestavěným domem. Za chvíli je u nás majitel, příjemný stařík. Jak jinak než s náručí plnou rajčat, paprik, vína a dalšího, co se v okolí nacházelo. Opět je problémem komunikace, ale objevujeme, že když se lidé chtějí domluvit, jazyků netřeba. A naopak, kolikrát se mi nepodařilo se na našich úřadech domluvit ani česky. Jeden z dělníků nám píše cosi do mapy, v kurdštině, ale děda to ihned nečitelně začmárává a na dělníka se zlobí. Mohli by jste mít problémy s vojáky při kontrole, vysvětluje. A oba nás několikrát posílají do Hasankeyfu, nevelkého města ležícího asi 50 km na druhou stranu. Moc se nám nechce, zdejší oblast je bez jediného stromu, vedro je děsivé, času zbývá tak nějak. Ale nakonec se rozhodujeme uposlechnout, navíc jim tím uděláme i radost, tak co.
Projíždíme děsivou pustinou, všude jen vrtné věže, po úzké silnici se veškerá ropa dopravuje v cisternách. Tomu říkám efektivnost. Na několika málo místech, která se dají zavlažovat, rostou melouny. Ani břehy Tigrisu nejsou o mnoho zelenější, i když tady se už sem tam stromek najde. V existenci trávy věříme jen díky stádům ovcí a koz. Zřícenina mostu zvaná Hasankeyf pochází bezesporu z Dalího snu. Zříceniny skalního města nad nevelikou novodobou vesnicí taky stály za to. V doprovodu místních kluků je prolézáme celé odpoledne. Nocujeme na břehu řeky. Ačkoliv není příliš široká, proud je dost prudký na to, abychom si rozmysleli brodit se na druhou stranu.

Nenažranej Čech
Ráno si s námi pánbůh trochu zašpásoval. Než dojdeme s koly na silnici, všechny duše jsou prázdné. Jen on ví od čeho. Pouštím se do lepení a sluníčko s bestiálním žlutavostí zkouší, co vydržím. Ujedeme vždy 300 m a některá ze záplat opět povolí. Duši s méně jak s 10 záplatami už nemáme. O vodu prosíme ženy, které před domy pečou v obecní peci chléb. Jsme uvedeni dovnitř a místo vody se nám dostává poledního pohoštění. Po našem odjezdu muselo vzniknout přísloví "seš nenažranej jako Čech". U pramínku zastavujeme a pokoušíme se odhalit díry. V každé duši jsou minimálně čtyři. A pořád to slunce .

Mezinárodní vysvětlování
Zastavuje u nás pick-up, prý jede do Batmanu. Nakládáme kola a alespoň kousek se vezeme. Ale jak již to ve zdejších oblastech chodí, je z toho pozvání do rodiny. Večer se scházejí hostitelovi přátelé a jeden z nich zahajuje politickou diskusi na mezinárodní úrovni:
" Kapitalist?". Néé, bráním se vyděšeně. "Komunist?". No to taky zrovna ne. "Fotbalist", zakončuje Kurd a řadí mne do zbývající škatulky. Toto zařazení se mne dotýká nejvíc, a tak se za pomoci rukou, nohou a turecko-anglického slovníku pouštím do složitých politologických výkladů. Nemálo zajímavého se i dozvídáme. Skupina se hlásí k Očalanově kurdské straně pracujících a nám se dostává výkladu o omezování kurdských práv, zákazu kurdského jazyka, o poválečném rozdělení jejich země mezi mocnosti. Sledujeme z Holandska vysílající stanici Mezopotamia TV a dozvídáme se, že původně lesnatou oblast vypálili Turci, aby tak zlikvidovali partyzánské úkryty. Hasankeyf, město, kde je podle legend ukryt zlatý kurdský poklad, chtějí Turci zatopit novou přehradou. Proto místní obyvatelé chápou všechny návštěvníky tohoto města jako svoji morální podporu.
Druhý den odjíždíme s poněkud širšími obzory. Samozřejmě nemůžeme se vším souhlasit, jejich nadšené prokomunistické postoje vyplývají z neznalosti reality, těžko jim bylo vysvětlovat, že za našeho komunismu by dost možná dopadli úplně stejně.

Koupání ve Vanu
Tatvan, město na západní straně Vanu. Šplháme na kole do 2700 m vysokého sedla Nemrut Dagi, vyhaslé sopky s kráterem plných jezer, křoví i nějakého toho stromu. Do jednoho z jezer dokonce prosakuje několik teplých pramenů, tudíž si dopřáváme i horkou lázeň. V celém kráteru o průměru asi 20 km jsme jen s Němci v obytném autě.
Jezero Van překonáváme trajektem. Ne že bychom museli, ale ještě nikdy jsem trajektem nejel a přes Van už vůbec ne. Odjíždíme asi o 2 hodiny později. Kapitán musel do města, pak na čaj… Jsme jedinými pasažéry, rozvalujeme se na horní palubě a sledujeme ubíhající břehy a západ slunce nad vodní hladinou. Do přístavu dorážíme ve 2 ráno. "Kde se tu dá postavit stan ?", ptám se kapitána. "Třeba na molu", zní odpověď. Stavíme stan na molu za asistence celé posádky.

Jízda po hadici
Pokouším se někde koupit vložky mezi duši a plášť, které používají cyklisté ze zemí na západ od nás. Utvrzuje nás v tom i Rakušan Alois, kterého ve městě potkáváme. Na rozdíl od nás je to zkušenej biker - má za sebou severní Afriku, Jižní Ameriku, do Indie jede asi potřetí. A o chvíli později se setkáváme ještě s Gabi a Andreasem, mladými Švýcary, kteří taky míří naším směrem. Jejich zkušenosti jsou zhruba stejné jako naše, jen ten rozpočet mají všichni vyšší a tráví noci v hotelích. Nic pro nás, shodujeme se s Hankou, i když jí to někdy až tak úplně nevěřím. Vložky nejsou, volíme náhradní řešení - rozřízlou zahradní hadici. Proti trnům sice chrání dobře, ale časem zpuchřela a praskliny začaly samy prořezávat duši, navíc jsem měl oprávněný dojem, že docházelo k prokluzování při přenosu síly na plášť a moje drahocenná energie byla vydávány zbůhdarma.

Zloděj záchranář
Za Vanem stoupáme do hor, kopírujeme iránskou hranici a blížíme se k městu Dogubayazit. Tady je to ta pravá divočina, o které Hanka od začátku mluví. Četla kdysi Mayovku Divokým Kurdistánem a od Bratislavy se ptá, kdy už tam budeme. Taky tam May píše, že Kurdové kradou. A než se stačíme rozkoukat, máme kolo lehčí o cyklo lahve. Druhý den v kopcích opravuji prasklé brzdové lanko, když se u nás zjeví tři asi 12-ti letí kluci. Chvíli oprndují, pak jako na povel každý popadne, co má po ruce a dají se na útěk, každý jiným směrem. Vybírám si "šéfa", který to po chvilce vzdává a lup zahazuje. Zachránil mi tím život, ještě 100 m a bylo by po mne. Běh evidentně nepatří k mým silným stránkám.
V každé vesnici se seběhne mládež a snaží se na nás zapůsobit někde zaslechnutými anglickými či německými výrazy. K běžným pokřikům jako "Hallo" či "Auf wiedersehen" přibývají místní jako "What is this" nebo "Hallo donkey". Ani pokřik "Money" nebyl výjimečný, a jelikož létající kamení bylo na denním pořádku, nedostala se tato oblast mezi můj top ten.
Došlo i na kontrolu map vojenskou hlídkou, hodně jsem si oddychl, když začmáraný text přešli bez povšimnutí. O to víc je zajímalo, jestli nemáme v mapě označené nějaké strategické body či možnou polohu povstalců. Dokonce i pouhé vlastnictví detailních map zde může vést k zatčení.

Informační kemp
V Dogubayazitu si děláme malý výlet k Isha Pasha Sarayi nad městem a v malém kempu se k našemu překvapení setkáváme s Andreasem a Gabi, jsou zde ještě další dva cyklisté, angličané, točící dokument o cestě pro australskou televizi a další anglický pár s roztomile pomalovaným malým citroenem, ty známe už z Ankary. A jelikož místo je oblíbeným zastávkovým místem i pro motorkáře vracející se z opačné strany, podvoluji se, utrácím jeden dolar za noc na střeše hotýlku a celý večer se snažím získat co nejvíc informací. Jak je kde bezpečno, kde a za kolik vyměnit, jaký je kurs, kde a jak smlouvat. "Bacha v Balůčské poušti", varuje mne holandský motorkář, "známým tam rozstřílely přes noc stan nad hlavou a odnesli to i jejich kola. To je země nikoho, pašeráci, vojsko, střílí se tam každou noc a po všem, co je nápadný". Ráno doráží i Alois, mi se ale přesunujeme blíže k hranici, abychom tam byli zítra první. Navíc už nechci vyhazovat další peníz.

Postrašeni do Íránu
Takže Irán, jsou v nás malé dušičky. Mnohokrát se Turci při vyslovení tohoto názvu chytali za hlavu a nevěřícně na nás civěli. "Irán, tam vás zabijou", slyšeli jsme nejednou. "To není jako tady, tam budete hezky platit i za vodu". Hanka si zakoupila dlouhou tmavou sukni, šátků jsme dost nasbírali v příkopech u silnice. Tak tedy zítra.
Alois nás dojíždí ještě před hranicí, je chaotická, kilometrové fronty náklaďáků, které mají nejlepší již dlouho za sebou. Razítko, do fronty, formulář, razítko. Z kanceláře se vynořil slušně oblečený, evropsky vypadající, důvěryhodný pán a hned nás i s Aloisem zatáhl k sobě. Prohodil pár přátelských slov a Hance s neskrývaným smíchem vysvětlil, že v tomhle se opravdu zabije a ať ze sebe tu sukni sundá, že může jezdit v teplákách a tričku. Pak nám nabídl výměnu valut, z politických důvodů jsem malou část vyměnil, načež jsme byli provedeni přes všechny kontroly. "A co zbraně, drogy, alkohol ?", vyjeveně na nás koukal jeden celník. "Nic takového nemají, to jsou sportovci", zněla odpověď našeho průvodce a my byli během 10 minut odbaveni. "To je Irán ?", optala se Hanka nevěřícně vojáka. "Tohle? Až do Teheránu je to ještě Turecko", odpověděl rozmrzele, popotáhl si kalhoty a zapálil cigaretu.