Rusko na vlastní oči

Dcera se jí nepovedla, svěřuje se nám. Pije, je povolná, teď zrovna zmizela s nějakým chlapem a jí zde nechala vnučku. Jako většina Rusů je Anja spíše pesimistka. "Před deseti lety, to nikoho ani nenapadlo zamykat dům, před pěti lety jsme u nás prvně slyšeli slovo narkoman a dneska… Dneska už máme ve vesnici vlastního", hodnotí Anja morální úpadek zdejší civilizace. U nás už něco takového ani nepočítáme, říkám si v duchu.
"Jsem z Ukrajiny", vypráví. "Odstěhovali jsme se, když mi bylo pár let. Nejdřív Vladivostok, potom sem. Když mi bylo 23, rozhodla jsem se, že se na Ukrajinu vrátím. Kdyby jste to viděli. Tam nejsou lesy! Tam mají domy z kamení!! Vydržela jsem tam rok a rychle zpátky. Tady mám lesy, řeky…."
"Teď dávali film o Rusku a o tý chudobě, to musí bejt strašný. To musí ty lidi poznamenat", posílá nám mail jeden kamarád. "No to víš, že poznamenalo. Jsou lepší..."
"Občas narazíme v lese na medvěda", informuje nás Anja. "A letos byla taková zima, že do vesnice přišel i hladový vlk. Na něco takového si už nikdo ani nevzpomíná."

Místo vody boršč
A jede se dál. Asfalt na pár kilometrů mizí, ale vcelku je cesta dobrá. Aut málo, okolo les. Většina vesnic leží stranou, což mi moc nevyhovuje. Za A nás nikdo nemůže pozvat, když nás nevidí, a za B musíme zajíždět daleko pro vodu a na nákup. Někdy se pokoušíme poprosit o vodu v hospůdkách u silnice, ale máme střídavé úspěchy. Obyčejně mají vodu dováženou, a tak se vzpěčují, dát nám požadované množství. "Tolko adnu butylku". Najde se i blb, který nedá nic.
Anebo jindy: Vejdu a poprosím o vodu. Chlápek cosi řeší u pultu.
"Jíst nebudeš?", ptá se.
"Ne, díky. Na mne je to moc drahý. Máme chleba, to nám stačí."
"No ale dáš si?"
"No když jinak nedáš, ale jsme dva". Slyším ještě, jak objednává boršč a jdu zavolat Hanku.
"Tak ahoj", loučí se, aniž by se vyptával či čekal na projevy vděčnosti.
Boršč mooc mňam. Cpeme do sebe chleba a ejhle, druhý chod. Mletá flákota, brambor.
"Tss, už zase něco nesou". Palačinky plněné masem. Uf, tlačím to do hlavy. "Jen se roztáhni, zas dlouho nebude", promlouvám k svému břichu. A ještě salát. A kafíčko. Když se chceme vypotácet ven, dostáváme ještě tašku pirohů. Prý na večeři. No my si z toho udělali druhý den oběd. "To jsem vybrala, co", hodnotí Hanka svůj návrh, nabrat vodu právě tady.
Počasí je zatím dobré, jen ten protivítr. Ale březové lesy jsou nádherné, začínají i houby. Když poodjedeme dál od vesnic, jsou plné i borůvek. V domorodcích ale máme silnou konkurenci. Babuška prodává bobule, které jsme již viděli, ale báli se je sbírat. Hanka se na ně vyptává, babuška vysvětluje.
"A nechceš si koupit?" "My nemáme moc peněz, bohužel", vysvětluje Hanka.
"Nasbíráme si v lese sami".
"Ale no tak si tady tu láhev vezměte".

Zasloužilý cyklista
Potkáváme místního dálkového cyklistu, 62 let. "Tak nejdřív se mi tady napište", podává nám adresář a rozjíždí svůj odzkoušený rituál. "Tak teď támhle", cvak, fotka. "A to ještě není všechno, teď…", smýká s námi ze strany na stranu. Má za sebou nějakou tu tisícovku, na kole jen malou tašku.
"Měl jsem celý rok dvě práce, a tak si teď můžu dovolit spát v hotelech", vysvětluje. "A nesnáším komáry".
"Odkud že vy jste? Češi? No tam znám dva počkejte…. Jo, nějakej Zikmund a Hanzelka. To jednou v Egyptě..", pouští se do líčení setkání s našimi cestovateli. Jen tak pro představu, jel na starý, poctivý ukrajině.

Drahé sušení
Opět prší. Svištím s kopce. Brzdy. Něco drhne. Něco není v pořádku. Koukám na kolo a … do hajzlu... Prasklej ráfek. Jak stále brzdím, prostě se prodřel a na jednom místě rupnul. Určitě tomu dopomohlo, že jsem destičky občas prohodil až ve chvíli, kdy místo umělé hmoty vyčuhoval kovový základ. Co teď. Zalézáme do lesa a stavíme stan. Nejradši bych do toho kop. S Novosibirskem se pomalu loučím. Zpátky je to do menšího města asi 30 km, ale naše heslo "zpátky ni krok" neporušíme. No co, vyspíme se, zítra se uvidí.
Ale zítra se nám nikam nechce. Les je plný borůvek, sbíráme celé dopoledne. U ohně sušíme promáčený oděv, pláštěnku stále nemám. A jsou tu i houby. Ale těch borůvek. Celý kotlík, misky. Vaříme marmeládu. Hanka odbíhá pro další várku, já jsem vrchní sušič. Ale nedá mi to. Támhle jedna, támhle deset. Jo a co oheň. Z čehosi se čudí. Hančiny prestiže, ale jen jazyky. Krve by se ve mne nedořezal. Vždyť tam jsou zašitý naše marky. Skáču po botech. Valuta naštěstí vydržela, jen igelit, ve kterém byly nepromokavě uzavřeny, se poněkud roztekl. A tak ho chirurgicky kousek po kousku odstraňuji.
"Moje boty!", děsí se Hanka po návratu.
"No kdybys věděla, co hrozilo, máš spíš radost", odrážím v zárodku možný útok na porušení povinností strážce ohně. Tak nějak tuším, že má zcela výjimečně, poprvé, tak trochu..pravdu.
Ruším zadní brzdu, stahuji ráfek drátem, vykládám gumou z náklaďáku, aby neprorazil duši. Tak snad někde uspějeme. Ale dva dny se nedaří, ztrácíme čas sháněním obchodu, bez zadní brzdy nemůžu z kopců moc riskovat. Vidina Novosibirska se dnem za dnem vzdaluje. No co, zkusíme stopa, nebo to dojedeme vlakem. Konečně. Pravý ruský výrobek, ocelový, ale správná velikost. Beru i plášť, nejlevnější, jaký jsme na cestách pořídili. A tak v lese během oběda sedím a přeplétám kolo. Ještě že tu mám další kolo jako nápovědu, jinak bych se v té změti drátů asi ztratil. Daří se na první pokus. Přepočítáváme vzdálenost do kontrolního bodu. 120 km denně. No co, zkusíme to. Šlapeme od rána do večera. Na zadku si nahmatávám strupy, nevím jak si sednout.