Bůh ví, jestli to jsou opravdu policisté. Pas jim ani nedáváme, jen fotokopii. I tak ale mají tendenci chtít za navrácení "příspěvek". Vždy ale platí rázné a nekompromisní jednání, trhám jim papír z ruky, ignoruji jejich námitky. Snaha o diskusi by znamenala slabost a protivník by byl rázem na koni. Adam nikde, telefonujeme Aleně. Prý za námi jeli i se zásobou dobrůtek, těšili se na stepní piknik. Ach jo. Doklady nám nechali na policejní kontrole několik kilometrů před námi. Step voní a kvete. Hanka obíhá kytičky, každou zná jménem. Já si pamatuji jen spousty lilií, ale co záleží na jménech. Je to paráda. Paráda jsou i nomádští pastevci. Obědváme. Přižene se i se stádem koní, seskočí a přisedne k ohni. Popíjí s námi čaj. Mlčí. Po několika minutách se zvedne, pokyne na pozdrav a za chvíli se ztrácí v oblaku prachu. Pastevci. Poslední svobodní lidé na této zotročené planetě. Páni pouště i času. Páni nad svým životem. Silní, hrdí. Jak ještě dlouho? Zničí je turistický ruch nebo japonské plány na výstavbu obřích průmyslových komplexů uprostřed pouště? Ještě že zase vyhráli volby komunisté...
Hranice. Mongolové se s bumážkou spokojují. Fronta Rusek. Kroutí nad námi nevěřícně hlavou. "Proč to děláte, co z toho máte? Jíst a spát, jíst a spát", praví jedna se zasněným výrazem v očích. A všechny brečí nad svým těžkým údělem a osudem. Ruský folklór.
Dotaz na rádio Jerevan:
Kogda budět lučše? Lučše uže bylo!
Pašeračky oblečení
Ruská strana. Sledujeme absurdní divadlo. Hance bylo divné, proč jsou všechny ženy oblečeny v pytlovitých, plandavých oděvech, já si toho jako vždy ani nevšiml. Tady je vysvětlení. Vyprazdňují se obrovské tašky plné čínského textilu. Trička, tepláky, podprsenky, ponožky. Všechno se obalí v neuvěřitelné vrstvě okolo těla a připevní lepící páskou. " Podle předpisu můžu provést bezcelně jen jednu tašku měsíčně", vysvětluje nám jedna z pašeraček. Předpis mluví o tašce, na sobě může mít každý co chce. Žena si dává na hlavu deset klobouků a my v němém úžasu sledujeme to smutné divadlo, groteskní tragédii, sledujeme řadu panáčků Michelin, téměř neschopných chůze, kterak si to kolébají k domovu.
Na území nikoho, zpět ani vpřed ni krok
Voják u závory se s námi nebaví. "Nelze, jen pro místní". Vyndáváme bumážku. Kysele si ji pročítá. "Ukážu to náčelníkovi". Vrací se za hodinu: "Nelze".
"Chceme náčelníka!". Za chvíli přichází. Mladý kluk s vééélikou čepicí. Nese se hrdě a důstojně. "Nelze."
"Vždyť s Vámi Gorbunov mluvil!"
"Mluvil, ale slíbil, že nám odfaxuje povolení z ústřední pohraniční zprávy v Moskvě. Nepřišlo nic." "Ale no tak, co je to pro tebe za problém", zkouším odkoukaný trik. Ale nezabírá.
"Nelze." "I počemu?" (proč?) "Potomu što!" (protože proto) A se sebevědomím vítěze velké vlastenecké války odchází.
Co teď? Z Mongolska jsem pryč, zpátky nemůžeme a dál nás nepustí. No tak se tu prostě ubytujeme, klasická pasivní nátlakovka. Stojíme na 100 m asfaltky z obou stran ohrazené dráty. Na záchod chodíme za strážní budku, stejně je na nás odevšad vidět. Večer si tu postavíme stan. Žena s mobilem nám umožňuje si zavolat, Adam telefon nezvedá, je neděle. Alena je doma. "Snažte se, ať Vás nevyhodí, ráno zavoláme Gorbunovovi a nějak to vyřešíme".
Ale ruský náčelník si volá mongolského a než se hranice zavře, jsme vykopnuti zpět do Mongolska. "Vlak vám jede zítra ráno", informuje nás ještě mongolský boss.
Ráno. Druhý pokus. Víza dnes končí. Telefonujeme Aleně, vše je snad zařízeno. Mongolský šéf na nás kouká vyjeveně.
"Snad jsem říkal jasně vlakem!"
"Už je vše domluveno, dneska nás pustí."
"Tak počkejte, já tam skočím". Za hodinu je zpátky a nám se opět otevírá cesta domů. |
KALiMERA > On-line cesty > seriály > Na kole do Číny a zpět
Zpět
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?
Jak připravit své nové běžky
Kontakty na horskou službu
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
