Od Bajkalu domů

Mezi námi a jezerem se táhne nepočítaně vesnic a trať, takže se až ke břehu dostáváme jen sporadicky. Počasí se sice zlepšilo, ale ani tak nemáme chuť se do studené vody ponořit. Nádherné scenérie dokresluje pohoří Sayanu po levé ruce a zejména divoké řeky, které se z hor valí. "To by byla nádhera na kanoi," plánuji další z výprav. Řeky v nás vzbuzují tolik důvěry, že z nich přímo pijeme. No, na druhou stranu, pili jsme i z řek, ke kterým jsme žádnou důvěru neměli.

Před Irkutskem se oddělujeme od jezera, šplháme do kopců, opět prší. Přehazka mi skoro nefunguje, už v Číně jsem jel dva dny bez ní, pak se mi ji podařilo zprovoznit. Teď můžu používat tak tři převody, střední tác už mám tak ohoblovanej, že ho nepoužívám od Laosu. Občas toho mám dost, ale těch pár tisíc kiláčků do Čech už nějak dojedem.
Irkutsk, obrovské město na Angaře. Hotýlek je tentokrát o něco menší, kvalitou a zašlostí ale stejné kvality jako ten minulý. O co sympatičtější mi byly plesnivé indické díry za 50 Kč pro oba. Prohlížíme si město, líbí se nám. Stejně jako na vesnicích, i zde je možné nalézt krásné dřevěné domky, dokonce i vícepodlažní. Malované okenice, vůně dřeva, teplo, opravdovost. Na trhu je výběr všemožných dobrůtek, mlsáme. Opět si nemůžeme odříct klasické maroženoje, vynikající nanuky desítek druhů. Prodávají se obyčejně ve specializované prodejně, budce jako naše trafika. Ve stáncích stejného typu je možné koupit i pivo, vystaveny jsou desítky značek, zejména domácí produkce. Cena je vyšší než u nás, asi od 13 Kč za láhev. Spořivější labužníci si mohou dopřát pivo v plastových lahvích, což je o něco málo levnější. Překvapila nás cena vodky, za půlitr od 60 Kč. To je při zdejších příjmech dost, ve městech je velice slušný plat 3000 rublů, asi 4000 Kč. Na vesnicích na nás ale lidi hleděli, odkud jsme spadli. " Tři tisíce? Tady tak tisíc. A to můžeme být rádi, sehnat někde místo je zázrak."

Odjíždíme z města a nocujeme v lese. Šahám do kapsy, chci přepočítat hotovost, něco se mi dere na mysl…To není pravda, snažím se zahnat myšlenku, ne….ne…no jo, no. Při cestě do města jsem strčil část peněz, asi 1500 Kč pod matraci, aby nebyla případné návštěvě na očích. No a ráno jsme se sbalili a penízky…. Co teď? Budou tam ještě ? Pojedeme na kolech? Oba? Nakonec se rozhodujeme, že se vrátím stopem či autobusem. Nechce se mi, vidím to bledě, ale naděje umírá poslední. Stop se nedaří, a tak nasedám na autobus a s jedním přestupem se dostávám k hotelu. "Dobrý den, já si tu včera něco zapomněl, pokoj č. 14. Pod madrací." "Tam už někdo je. Pod madrací? To musela najít uklízečka. Co to bylo? Peníze? "Volají uklízečku. Službu měla nějaká mladá, která má dnes volno. Nic nehlásila. Telefon novému hostu na pokoj. "Dobrý den, předchozí host si tam něco zapomněl, pustíte tam uklízečku? " Pánovi se nechce, sám se podívá. "To je ztracený," shoduji se s recepčním. Ale k našemu velkému překvapení host nález přiznává a já mám zase svoje penízky. Tak to musíme oslavit. Masna, že by?

"Dobrý den, co je prosím vás tohle za 30 rublů?"

"Tohle, to je mletý. Psi a kočky."

"No výborně, tak mi toho dejte asi čtvrt kila."

Vracím se vlakem. Na nádraží obědvám piroh. Po vagónu chodí mužík s garmoškou. "Razkvetaly jabloni i gruši, ….." Hanka čeká celý den na zastávce, hlídá kola a diskutuje se zvědavci. To bylo radosti.

"Ty Hani, víš že jsme byli po roce prvně bez sebe? A taky se ti tak stýskalo?" Jsme z toho tak vedle, že se snad 24 hodin nehádáme.

Sibiř. Zatím spíše zvlněná. Končí jehličnany a začínají břízky. Krok do lesa a zvedá se mrak komárů, někdy se to nedá vydržet ani vteřinu. Jsme kompletně zabalení, skrze dvojitou vrstvu kapucí nám vykukují jen oči, ale i tam se ta havěť dokáže dostat. Když si přejedu rukou po hlavě, mám na ruce černo-červenou kaši. Jediná šance je rychle postavit stan a zalízt, jsou ale místa, kde ani to nezvládáme. Navíc už nám dávno nefungujou zipy a tak jedinou zábranou proti vniknutí hmyzu je kus hadru, který přes vchod přehazujeme. Nedaleko od Irkutska, při výměně duše, nám zastavuje vousáč s rodinou. Vezou se v pěkném obytném fiatu, dům na kolech. Je to umělec, živí se tepáním zámků z ledu. "Přes zimu jsou tím vyzdobená všechna sibiřská města", vysvětluje. Na současnou situaci si nestěžuje, on si vydělá 40000 dolarů ročně. "Kdo chce a umí, tak si dneska vydělá", zní jeho pohled na svět. Zrovna jede na dovolenou a bude dnes nocovat nedaleko u svého kamaráda, farmáře. Přijímáme pozvání. On i farmář jsou Tataři, snad potomci Čingischánových hord, původně muslimského vyznání. Před pár sty lety byla jejich vlast na Krimu, ale již před nastolením socialistických pořádků byli rozehnáni po celé Rusi a nuceni konvertovat. Dnes se někteří k islámu opět hlásí, mám ale dojem, že spíše z úcty k tradici než opravdu z přesvědčení.

"Půjdeš se umýt do báně?", táže se mne Rašíd, farmář.

"No ani ne", mám před očima obraz něčeho studeného.

Hanka je odvážnější a není proti. Vylézá nadšená a líčí mi báňu. Hned tam jsem taky. Malý dřevěný domek na dvorku, rozpálená kamna, dřevo, teplo. Na kamna se nalévá voda, která se mění v páru a vytváří tak saunu. Březové větvičky. Šlehám se po zádech. Stůl se prohýbá pod přívalem dobrot. Ovoce, sýr, máslo, maso a hlavně…MED. Ten já tůůůze rád. Plná mísa, pochutina je ještě v plástvích. Ty se žvýkají a poté se vosk uschovává opět pro včely. Vždy se objeví na stole něco nového, otestuji a zase hurá na med. A zase něco nového… Rašíd se nadzvedává, jako by chtěl něco říct, ale nová pochoutka mizí v mé nenažrané tlamě… Gesto zmaru…Odchází…Kous..kous…tu chuť znám…..Kous….Jako ten vosk….Proč by dával na stůl vosk…Že by to byla nádoba se starým…vyžvýkaným? Pozorně si prohlížím misku vosku, kterou již přežvýkal a vyplivl někdo přede mnou. Jo tak takhle to bylo! Jéje, já se ještě umím červenat. Ráno se nabízí Karim, že mi pomůže dát dohromady kola. "No ono s nima vlastně nic není. Snad jenom… " Svářečka, závitník, podložky vystřihujeme ze staré konzervy. Výsledkem jsou …kola. Jen o něco funkčnější, i přehazka už zvládá o nějaký ten převod víc.
Loučíme se a zase dál. Máme tři týdny na cestu do Novosibirska. Počítám, že musíme ujet 100 km denně. No snad to půjde.