Pod žárem slunce měkne mozek, nic se nechce, nejméně řešit nějaké problémy. Jedna záplata nás v Turecku stojí asi 7 Kč, to to můžeme rovnou zabalit. Ale herdek, co se dá dělat, přeci tu takhle neskejsnem. Jdu hledat pomoc a nacházím ji v nedalekém "pneuservisu". Za cenu, za kterou bych u nás koupil duši novou, nám zavařují díry. Tak tedy Asie. Čekali jsme podstatný skok, nějakou zásadní změnu, ale ono nic. Jen donekonečna se táhnoucí silnice, několik proudů, plno aut, dusno, vedro. A všude domy, není zde ani kousek bez zástavby. Kam se člověk podívá, lidi. A pokud se podívá pozorně k zemi, tak tam je pro změnu spousta bordelu, skla, železných špon .... Cesta stojí za to až do Izmitu, poté se oddělujeme a míříme směrem na jih do města Iznik, na pobřeží stejnojmenného jezera. Celou dobu nás provází turecká pohostinnost a srdečnost, z každé čajovny okamžitě po našem spatření někdo vyběhne a zve nás na čaj. Nakonec musíme i odmítat, protože po třech silných čajích mám srdce až v krku a svým hlasitým, temným tlukotem upozorňuje, že by mohlo vyskočit. Ani farmáři nezůstávají stranou a tak tamhle dostaneme blumky, onde meloun či tašku rajčat. I díky tomu se nám daří držet rozpočet na přiměřené výši.
Trochu jiný Evropan Před Iznikem potkáváme prvního evropského kolegu na kole, je jím Švýcar Patrik. Jede sám a přestože si stěžuje na svůj rozpočet, stravuje se po hospodách a kolo má téměř prázdné. V Rumunsku se navíc bál, a tak nocoval výhradně v hotelích. No, tak jeho malý rozpočet bych bral, možná i na cestu kolem světa. Na té by byl ale určitě Patrik rychlejší - jezdí asi 100 km denně oproti našim 60. Jenže když neztrácí čas tříhodinovým vařením přes poledne a nevláčí s sebou to co my... A tak se ani nesnažíme společně udržet tempo a loučíme se.
Turci mimo zlé pověry Překvapuje nás množství kasáren. Jakmile se dá shluk domů označit za město, na jednom z jeho konců jsou vždy kasárna. Vojáci se leckdy tváří důležitě, pokud zastavíme v dohledu naznačují, ať pokračujeme. Jak jsme se později dozvěděli, vládne v Turecku vlastně armáda. Demokracie je zde jen teoretická, armáda má většinu hlasů. Přitom je obyvatelstvem vnímána velmi dobře, většina Turků je na svoje ozbrojené složky hrdá, stejně jako na svoji vlajku a zemi. Snad každý "rozhovor" s místními začíná pozdravem a poté domorodcovým dotazem "Turcia gyzeel?", což znamená, jestli je Turecko krásné. No a pokud odpovíme že ano, je vše v pořádku, Turek se dme pýchou a spokojeností, my se stáváme v jeho krásné zemi hosty se všemi výsadami a poctami, které takový titul přináší. Na mnoha piknikových pláccích, kterými jsou silnice i města lemována, se někdo z okolo sedících vždy zvedne, vezme vzorek toho nejlepšího co má a jde nám nabídnout. Ne že by to stačilo k nasycení, ale již sama tato skutečnost nás přivádí k úžasu. Jen jednou jsme se setkali s týpkem, který na zemi na fašistickou vládu nadával. Tedy jen jednou v Turecku, na východě v kurdských oblastech tomu již bylo pochopitelně jinak.
Kurdistán? Turecko! Při jednom z pozvání na čaj se Hanka s rozšafným gestem nad Tureckou mapou optala, jak že bezpečno je v současné době v Kurdistánu. Všech deset přísedících naprázdno polklo a stůl zalilo hrobové ticho. Jeden z hostitelů ukázal na mapu, prstem obkroužil Tureckou hranici, aby poté zabodl prst do jejího středu a Hanky se optal: "Co je tam napsáno? Ano, Turecko, tohle všechno je Turecko", znovu názorně ukázal hranice, "tady žádný Kurdistán není". No asi si budeme muset dávat pozor na pusu, běžný Turek se na problematiku "svých" východních provincií dívá jasným pohledem a není o čem diskutovat. "Jsou to teroristé", zazní vždy a následuje i statistický údaj o počtu mrtvých tureckých vojáků, které mají na svědomí. Se stejnou láskou přistupují Turci i k Řekům, vzájemné potyčky mají historické pozadí a například Kypr je jejich stále živým muzeem. I Arméni se marně dovolávají alespoň uznání a omluvy za masakry, kterých se Turci na jejich národnostní menšině v minulosti dopustili. Díky stále napjaté situaci mezi těmito státy neexistuje ani vzájemný hraniční přechod a výstup na Ararat, ležící v těsné blízkosti Arménské hranice, je oficiálně nemožný. |