K čínsko-mongolským hranicím s práskači za zády

Čínské záchody
Zvláštní kapitolu by si zasloužily záchodky. Mění se dle oblastí, ale všude stojí za to. V některých místech to je kanálek, skrz který proudí voda. Dřepnete si nad něj, vykonáte potřebu a váš výtvor je kanálkem unášen skrze další toalety, kde si ho mohou ostatní návštěvníci detailně prohlédnout. Jinde najdete prostě jen neuvěřitelně zasr… místnost, na severu pak jen řadu děr vedle sebe. " Já tam nemůžu", nadává Hanka. Jakmile přijdu, všechny ženský si přestanou povídat a čumí na mne, pak se znova rozkecaj, smějou se, snaží se se mnou domluvit." A tak vždy čeká, až bude ona místnost prázdná.

Vzdělávací a rozmnožovací diktát
Za kladný úspěch zdejšího režimu je možné považovat vzdělanost, ani v těch nejzapadlejších oblastech jsme nepotkali nikoho, kdo by neuměl číst a psát. Rozporuplný je tlak na snižování počtu obyvatelstva. To je celosvětový problém a čínský režim ho řeší svoji nejsilnější zbraní - diktátem. Ten doprovází i silná reklamní a osvětová kampaň. Ve městech a dostupných oblastech bude mít nejspíš částečný úspěch, ale v horách je vše jinak. Okolo těch nejchudších a nejubožejších chatrčí se vždy motá nejvíc špinavých a usmrkaných dětí. Na stinnou stránku tohoto řešení nás syrově upozornil nález na svahu u silnice. Již seschlá mrtvolka dítěte zabalená v kusu hadru. I obránci lidských práv mají ke způsobu řešení problému své oprávněné výhrady.

Osobní vyznání
Mám tuto zemi rád, je stále jiná. Každých pár kilometrů je jiných, originálních, neopakovatelných. Mění se krajina, lidé, rostlinstvo, oděvy, zboží, barvy. Cítím v sobě ten fantastický pocit života - to když se z vysokých svahů, s větrem ve vlasech, řítíme dolů. Pocit, že to je ono, pocit uspokojení, štěstí, sounáležitosti, který jsem nikdy nepoznal, ani při pohledu na tučnou výplatní pásku či nákupu toužené věci. Miluji ohavné počasí, sychravo, hnusno. To se ve mne rozproudí krev, mohutný nádech a vyrážím do boje, peru se, zatímco mne smáčí proudy ledové vody, okolo sviští ledový vichr a skrze mlhu není na krok vidět.

Špiritus jako ocet
Blížíme se k severu, lidé jsou zde méně usměvaví, zdají se tvrdší, množí se opilci. Alkohol je všude k dostání a je velice levný, 650ml láhev dobrého piva se dá pořídit i pod 10 Kč a od 10 Kč je zde k mání půl litru tvrdého alkoholu. A jelikož nám místní produkty zachutnali, několikráte jsme neodolali. Rozmrzelo mne ale, když jsem na druhý pokus zakoupil místo špiritusu ocet. Barva stejná, láhev stejná, čínské znaky, cena taky stejná. A tak jsem se již příště raději ujistil. Prodavač dlouho nevěřícně zíral, proč se ten divný cizinec, po naznačeném usrknutí z lahve octa, motá po krámu. Ale nakonec se mu rozsvítilo a ocet mi vyměnil za něco říznějšího.

Greenpeace daleko
Jining, město v Iner Mongolii, oblasti Mongolska Čínou okupované. Překonali jsme Velkou čínskou zeď, ale v této oblasti z ní zbyli pouze neznatelné trosky, jen jsme se dohadovali, jestli je to ono, nebo ne. Obyvatelstvo prořídlo, neúrodná půda jich již tolik neuživí. Na ambasádě v Colombu měli vyvěšeny propagační materiály, zobrazující jakého štěstí se dostalo nomádům, když je Číňané naučili pěstovat plodiny. Aby se ve zdejší suché a chladné půdě vůbec podařilo něco vypěstovat, jsou pole potažena nekonečnými pásy fólií. Uprostřed pásu skrze otvor roste rostlina. Po sklizni je igelit zaorán a natažen nový. Nemohli jsme věřit vlastním očím, s pusou dokořán jsme hleděli na stromy ověšené od shora dolu útržky igelitu, závan větru je zvedal do výšky a roznášel dál do kraje. Tak takhle musí vypadat „greenpeasácké peklo“, napadá mne.

Policejní šikana
Na hranici zbývá necelých 300 km, času týden, pohoda, mneme si ruce. Ale je před nás postavena další zkouška, nic nedostáváme zdarma. V podvečer nás v jedné z vesnic opět zastavují. Šilhavej zamindrákovanec, průkazka cizinecké policie, anglicky neumí. "Počkat", naznačuje nekompromisně a někam telefonuje. Čekáme 10 minut, půl hodiny, hodinu. Zmizte, jsou nalitý, ukazuje gestem stařena. Zkoušíme to, ale marně. Šilhoun se ohání pistolí, raději ho nebudeme pokoušet. O kola bychom se stejně museli porvat. Po dvou hodinách přijíždí dva poldové s tlumočníkem. Předvádějí secvičenou inscenaci na téma hodný a zlý. Zlý je vytáhlý, uřvaný hubeňour. Křtíme si ho na hemeroida, pořád se škrábe v zadku a je dle toho příjemný. Menší plešoun se tváří důležitě, ale je podstatně klidnější. Tlumočník je mladé, vyplašené ucho. "Jsem učitel angličtiny a Váš přítel", snaží se. "No to víš, to ti tak žereme", stačí pohled do jeho falešných očí. Začíná jedno z nejabsurdnějších divadel mého života. Probírají se pasem, kromě čínského víza ničemu nerozumí. Je z Colomba a tak se stáváme, i přes naše vysvětlování a protesty, Srí Lančany.
"Pojedete s námi, máte propadlá víza", nadskakují radostně. Ukazuji jim jejich prodloužení a je mi jich úplně líto, jak jsou zklamaní.
"Pojede s námi, u nás vám ukážeme předpisy, které jste porušili", chtějí mermomocí prosadit svoji. Jsme zatčeni, nemáme na výběr.
"Zaplatíte si nákladního taxíka, aby Vám převezl kola". Valíme oči.
"To snad nemyslíte vážně. Vy nás zatknete a my si budeme platit taxíka ? Na to zapomeňte".
S argumenty jako na základní škole se dohadujeme hodinu. Ano. Ne. Zaplaťte. Ne! Nakonec to vzdávají a taxíka platí. Jsme převezeni do neznámého města, je hluboká noc, desítky kilometrů pouští, jen vyjeté koleje náhodně se křižující, ale docela silný provoz. Tak tudy neproklouzneme, napadá mne.