Rychlý průjezd Srí lankou

Silnice jsou slušné, řidiči ohleduplnější. Ale ty kraksny, co tu jezdí! Supí do kopců, z výfuků se valí toxické černo. A jedno auto za druhým. Je sobota a měšťáci vyrazili do hor. Mikrobusy jsou našlapané až pod střechu, zpívá se, ječí se, když nás spatří, ječí se dvojnásob. Zastaví na kraji silnice, pustí se magneťák, dvacítka mladíků poskakuje, baví se po svém, piknikují. Po hodině v podobné kulise nám třeští hlava.
Vláčím s sebou tašku s odpadky, při nákupu chleba ji dávám mladému prodavači, aby ji hodil do smetí. S úsměvem se jí chopil a s tváří machra ji hodil za sebe na svah, do lesa. A gestem ukazuje, kde je problém? Co zase vy, Evropani, blbnete?
Lidé jsou zde již zeměpisně zdatnější, a tak nacházíme i takové, kteří o naší zemi slyšeli: "Máte dobrý zbraně," zní zde stejně jako v Kurdistánu. No je trochu smutné, že nás znají jen tam, kde se zabíjí.

Ploty kolem dokola
Adams peak vynecháváme, při představě dne stráveného s tisícovkou uřvanců, kteří na posvátný vrchol pořádají výstupy, mi naskakuje husí kůže. Svahy okolních hor jsou pokryté čajovými plantážemi, které vystřídaly palmové háje v nížinách. Nikde na světě jsem ale neviděl tolik plotů, jako v předhůří. Jen silnice, dráty a soukromý majetek. Má vůbec někdo morální právo vlastnit zemi, přemítám. Všichni bychom měli mít stejná práva, nárok na vodu, vzduch, místo toho jsme nuceni přistoupit na nekonečnou hru výroby a spotřeby, ti úspěšnější si pak za svoji pochybnou převahu přivlastní zemi, natáhnou dráty. Pracuj, barde, střádej, až budeš mít milióny, přijď, zúčtujeme spolu. A tak ti kteří nesouhlasí kráčí po asfaltu, mezi ploty, zadrátovanými lesy, řekami.

Hadi s velkým H
V horách naštěstí drátů ubylo, a tak se dá na plantážích vždy najít volný plácek pro stan a užít si klidného, romantického soumraku. Hanka je nadšena z kytiček, které zde rostou. „To mám doma deseticentimetrový v květináči," ukazuje každou chvíli na nějaký ze vzrostlých keřů. Nebudu zde házet jmény, botanika nikdy nebyla můj obor, ale vegetace je zde opravdu bujná, exotická a zajímavá. Objevují se i hadi. Ti místní jsou s velkým H, dlouzí přes půl silnice. Vždy zabrzdíme a s úctou čekáme, až se přes cestu přeplazí. V sandálech se ve vysoké trávě necítím zrovna bezpečně, ale co se dá dělat. V noci, když vylézáme na záchod, je prvním úkonem zašťourání klackem v botech, poté několikrát mocně zadupu a teprve pak se odvážíme udělat tři kroky od stanu, kde potřebu vykonáme. Dál ani krok.

Konec světa za 20 USD
Dosahujeme náhorní plošiny, známou pod názvem Hortonovy pláně. Projeli jsme pásmem neprůchodných džunglí a před námi jsou pláně porostlé nádhernými, barevnými květy, exotickými a majestátními dřevinami. Ale je to chráněná oblast, stranou ani krok, za každým křovím je hlídač s vysílačkou. Místo s nádherným výhledem do kraje, zvané Worlds End, konec světa, je zpřístupněné za částku 20 dolarů. Srí Lanka z turistického ruchu těží jak může. Rychle zjišťujeme, že tato země není nic pro nás.

Opuštěná džungle
Sjíždíme z kopců směrem k východnímu pobřeží. Opět nás vítá husté zalidnění, ploty, domy, pás drátů, vojenská kontrola, bunkry, kulomety a …. Něco je špatně, napadá nás. Po chvíli nám dochází, že zmizely domy. Jen džungle. Snažíme se zrakem proniknout do hustého porostu. Někde rozeznáváme zbytky ohořelých domů, jinde je ukrytý bunkr, na dalším místě tank obsypaný vojáky. Výhodou je ale relativně nedotčená divočina, prohání se tu volně pávi, poskakují opice, poletují papoušci. Džungle se střídá s rozlehlými pastvinami plnými dobytka.

Neklidný pobyt v neklidné zóně
V podvečer dosahujeme východního pobřeží u města Pottuvillu. A opět bunkry, zátarasy, ostnatý drát, vojáci, kulomety. Domorodci nás varují před divokými slony: „vždycky zastavte, rozhlídněte se a teprve pak pokračujte". „A co teroristi?“ vyptávám se. „Ty jsou taky nebezpečný", ujišťuje mne nadháněč místního hotelu. "Ale támhle za rohem je takovej…".
Stan stavíme u vesnice, mezi rozstřílenými domky a vodou. K vodě půjdou sloni a v domcích se budou ukrývat útočníci, napadá mne. Slony mi hned potvrzují místní kluci, kteří nás přišli varovat. „My je tu chceme pozorovat", dělám ramena. Kam se mám asi teď, sakra, přesunout. Uleháme a jsou v nás malý dušičky. Když se setmí úplně, začíná se z okolních lesů ozývat střelba. I džungle má svůj vlastní, nám neznámý jazyk. Nad ránem mne probouzejí hlasy nedaleko stanu. Mám dojem, že se blíží.
„Tak tohle ne", shodujeme se ráno. Úplně zbytečně si říkáme o problém. Domorodci začínají být ještě zvídavější než indičtí, naši snídani sleduje zaplněné hlediště. Odháním je, házím zlé pohledy, vztekám se, vrčím. Většinou nic nezabírá, na odhánění reagují máváním, jinak se povětšinou smějí. Když zastavíme u mostu, aby si pod něj Hanka mohla odskočit, sprintují se podívat, co že to tam jde dělat. Když zmerčí náš stan, vzbudí nás baterkami a pokřikem klidně v jednu ráno. „Hallo, hallo, jak se máte," volají vesele. A navíc kradou. Jen díky nešikovnosti a nedůslednost se místním klukům nepovedlo urvat můj tachometr.

Zpráva o stavu našich kol
Vracíme se zpět do Colomba. Vychází nám to tak akorát. Kola se navíc sypou víc a víc, já na pět šlápnutí vpřed musím prošlápnout dozadu, aby se znovu rozběhl střed. Hančin se taky zasekává. Opravuji ho pomocí tradičního nářadí - kamenem. Jedna rána a jedéém. Zabrat dostávají i díky počasí, střídavě prší a praží slunce, všude je vlhko. Není vůbec šance usušit oblečení, a tak nám vše vesele rezne, plesniví a zahnívá. Ráno, v den odletu, chci odemknout své kolo a klíč zůstává zalomený v zámku. " To není možný", dívám se na Hanku vyjeveně. "Takhle jsem ho tam dal, lehce otočil a …" Klíč zůstává zalomený i v druhém kole. Naštěstí se nám je daří vyndat pinzetou a po promazání otevřít náhradními klíči.

Balíme s místními
Jelikož letíme až ve večerních hodinách, trávíme den tam co ten první - na pláži v Negombu. Projídáme poslední peníze, dopřáváme si i toddy, palmové víno. Je vedro, pod přídí rybářské loďky je s námi zalezlý i vedrem zničený psík. Koupeme se ve špinavé vodě, nechápeme turisty, kteří kolují po jediné silničce, právě pro ně připravené - suvenýry, německé restaurace, pivo. Ale mají co chtějí. Stále nemohu věřit, že tohle může někomu vyhovovat.
Pomáhám rybářům tahat lodě na břeh, jsou plné úlovků, je to dřina. Jednu, druhou, pátou. Přebalujeme věci. Jako vždy se snažíme nejvíc kilo narvat do příručních zavazadel, ta nikdo neváží. A tak místo povolených pěti mají ta naše sedmnáct. Rybáři se shromažďují okolo jakoby na rozloučenou. Až v Bangkoku zjišťuji, že nás to stálo jeden z našich pytlíků, ten s léky. "Antimalarika za 2500 Kč", vztekám se. "Ještě někdy někomu pomůžu. Doufám, že se z toho aspoň po…."