Turecko - 38. den cesty

Celnička se nás nechápavě ptá, zda to, co vidí, jsou kola nebo motorky. Na kola asi nemá příslušnou kolonku v lejstrech, a tak nás propouští. A k tomu všemu bylo třeba jen pěti razítek.
Stále vedro, ani lístek na stromech se nehne. Ale Bulharsko bylo v tomto ohledu asi nejhorší. Však taky došlo k prvním hádkám, když jsem se snažil přesvědčit Hanku, že se šlape i přes poledne. Nakonec měníme náš zaběhlý režim - tedy lehký oběd a včasnější silnější večeři. Na oběd zůstáváme asi od 12 do 15 hod a poté jezdíme až do večera.
První turecká noc je poznamenána jen svoláváním muezína k modlitbě, které je slyšet z nedaleké vesnice. Hanka třeští oči a šeptem se mne ptá, co to je. Já již v muslimském světě byl a tak teď můžu dělat chytrýho.
Po relativně levném Rumunsku a Bulharsku přichází šok - Turecko je podstatně dražší než Čechy, i když náš průvodce tvrdí pravý opak. Zatímco v předcházejících zemích jsme si mohli ještě dovolit koupit na trhu sýr či buřta, tady nezbude než přežít na tom nejlevnějším, co bude k mání. Po většinu cesty to byly těstoviny, rýže a zelenina. Rychle jsme ale pochopil, že na tom není vůbec nic špatného a vyřazení zejména masných výrobků z jídelníčku nám nepůsobilo nejmenší potíže. Jen ta energie, zhubli jsme asi 20 kg a z nedostatku kalorií se stále cítíme unavení.
Akci Istanbul zahajujeme promyšleně noclehem v nejmenší možné vzdálenosti od města. Vstáváme brzy ráno a hned za prvních slunečních paprsků vyrážíme vstříc neuvěřitelnému mumraji. Proplétáme se hromadou osobáků, motorek a zejména dolmbusů, malých autobusů či autokarů, kteří zastavují dle potřeby, většinou nám před nosem. Bez mapy jen s adresou naší ambasády na papírku postupujeme odvážně do hloubi velkoměsta. Červená zde znamená pozor, dej přednost v jízdě, a nejdůležitějším bezpečnostním prvkem je houkačka, čím silnější, tím lépe a bezpečněji. Při konstrukci zdejších několika proudových tepen nikdo s existencí cyklistů nepočítal, a je to znát. Zejména ve chvíli, kdy se snažíme pokračovat rovně, zatímco se doprava oddělují tři proudy, je nám úzko. Řidiči se netváří, že by nás vůbec registrovali a tak většinou nezbývá než počkat u kraje ve vhodnou chvíli vyrazit a překážku překonat. Po hodině jízdy přestávám věřit, že můžeme vyváznou živý. Hlava třeští a organismus je ukolébáván omamnou vůní výfukových splodin. Túú tu túú. A ještě jednou. Před polednem dorážíme k cíli, vydrželi jsme a mapu si nekoupili. Zase ušetřená nějaká ta kačka.

Slečna na ambasádě je mladá, důležitá a blbá. Doporučuje nám jet do Iránu jihem, podél moře, tam je to prý klidnější a civilizovanější, vnitrozemí je divočina. Dokonce tu měli i znásilnění. Jenže se slečna přes svoji časovou zaneprázdněnost asi zapomněla podívat do mapy. Na naši žádost o doporučující dopis pro iránskou ambasádu reaguje podrážděně: "Proč jste si to nezařídili už doma ?". Je těžké ji vysvětlit, že od vystavení víz musíme do země vstoupit do tří měsíců, což se nám například v případě Pákistánu nejspíš nepodaří. Náš průvodce nás před získáváním víz cestou varoval, obstarání iránských víz v Turecku označil téměř za nemožné, ale co nám zbývalo. Slečna se po chvilce telefonování svému nadřízenému podvoluje a potvrzení nám prý odpoledne vydá. Tak alespoň něco. Vyrážíme na obhlídku.
V turistických informacích se nám dostává i mapy. Jdeme se podívat, kde se nachází Iránská ambasáda a zastavujeme se udělat Hančiny pasové fotky vhodné pro Irán, totiž s šátkem na hlavě. To je nutná podmínka pro vydání víz. Inu jiný kraj, jiný mrav, nám by se asi taky nezdála polonahá Tahiťanka uprostřed Václaváku. A tak se člověk musí přizpůsobit místním zvykům a předpisům. A naopak čím víc se člověk místním přizpůsobí, jakmile si přestane hrát na namyšleného a přezíravého zápaďáka, rozevře se široká duše místních lidí, přijmou Vás jako rovného mezi sebe a zahrnou veškerou pozorností a pohostinností, jak jim to přikazuje korán a odvěká tradice.

Ambasádu jsme úspěšně našli, samozřejmě zavřenou, bez jakékoli cedule informující o otvírací době. Jen mladý Kanaďan, marně se dobývající dovnitř, poznamenal cosi o "fucking embassy". No snad budeme mít zítra pro toto místo lepší název. Touláme se městem, líbí se nám kryté bazary, prodejci rozličných dobrůtek, rybáři rybařící z mostu, kde si jednoduše půjčí prut i s návnadou. Líbí se nám panorama města, vysoké mosty přes Bospor, které nám s lehkostí a ladností ukazují, jak snadné je překonat onu bariéru mezi světadíly, jak malý skok stačí k tomu, aby se člověk ocitl na kontinentu, o němž četl a snil, ale jen sotva kdy uvěřil, že tam také jednou stane. A to ještě navíc hnán jen vlastní silou. Ale celkově na nás působí město příliš kosmopolitním dojmem, ostře zde kontrastuje tradice s modernem. Zatímco zde člověk spatří zahalené ženy, naproti přes silnici si to vykračují jen lehce oděné Evropanky, míjejí nás mercedesy místních zbohatlíků a o kus dál neúspěšný prodejce kebabů přemítá, čím nakrmí početnou rodinu.
Odpoledne dostáváme jak potvrzení, tak návdavkem šišku salámu. Slečinka překvapila, jen nevím, jestli to obdarování bylo z její hlavy či jí k tomu poňoukli ostatní zaměstnanci naší ambasády, kteří o náš výkon měli přeci jen větší zájem a i samotný průjezd Istanbulem je zaujal. "Tak teda děkujeme, snad zde již nebudeme otravovat". Vyjíždíme z města podél průlivu směrem na sever, ale zástavba je nekonečná. Nechceme příliš daleko, abychom stihli dorazit brzy k Iráncům, jak jsme se dozvěděli, mají otevřeno od 9 do 11 hod. Po 20 km, kdy se počet luxusních vil v okolí silnice ani v nejmenším nesnížil, odbočujeme do kopce, v nepřehledném místě zalézáme za křoví a děláme si oběd. Sice se po okolní pěšince protáhl nějaký domorodec, ale není kam se přesouvat, stavíme stan a uprostřed Istanbulu přečkáváme noc. Je to sice jedna z věcí, které jsem se od počátku bál, nocovat na periférii měst, ale protentokrát se to obešlo bez problému. Méně radosti nám však přineslo iránské zastupitelství.

Nesympatický zarostlý týpek za okýnkem po nás požadoval potvrzení, že máme v Turecku trvalý či přechodný pobyt, jinak "sorry". Totéž vyžadoval i od mladého Pákistánce, který se potřeboval dostat domů. A zatím jiní, mimo jiné i občané země "velkého satana", dostali víza bez problémů. Zkoušíme druhé kolo, úředník před námi zavírá okénko a přesunuje se k druhému, kde pokračuje dalším žadatelem, jako by se nic nedělo. Asi má již průpravu. "Fucking embassy". Co teď ? Ankara ? Ještě jdeme na Pákistánskou ambasádu, ale již mají zavřeno. Tak tedy Ankara, vzhůru do Asie.
A opět několika proudové silnice, tůů, smrad a vedro, rachot přetížených náklaďáků, doleva, doprava, sem tam se optáme a to už se před námi rozprostírá starší ze dvou mostů, spojujících kontinenty. Řítíme se bezstarostně s proudem aut dolů, jen se v duchu modlíme, aby nás moc neskásli. Ale změna, hned na začátku mostu nás zastavuje vojenská hlídka.
Dorozumět se s nimi nejde, jak je v Turecku běžné, anglicky neumí. Ptají se, zda jsme Němci, tak se hrdě hlásíme k své národnosti. Chvíle telefonování, čekání a již nám podávají ruce, tak jo, mějte se, most je pro Vás otevřen. Normální průjezd pro cyklisty ani pro pěší zde možný není, pouští nás po jakémsi chodníčku na kraji mostu. Pokud chce někdo na druhou stranu a není motorizován, musí běžně použít autobus či trajekt. To jsme ale netušili a i kdyby, stejně bychom to zkusili. My naše penízky jen tak rozhazovat nebudeme. Uprostřed mostu si děláme několik fotek na téma "jak to vidí ptáci" a ještě pár metrů a …. A další vojáci. Naznačují gesty, že se zde nesmí fotit. No to je přece jasné, koho by tady napadlo fotit. No mne určitě nééé, naznačuji jazykem hluchoněmých zase já. To už nám běží v ústrety chlápek s růžovou košilí a bílým ksichtem a po Anglicku na nás haleká: " Hallo, vy jste ty Němci?" "My? Néé," díváme se nechápavě. "No já zorganizoval pro dva německé cyklisty průjezd přes tady ten most a už tu na ně několik hodin čekám", pokračuje dále chlápek a nám začíná svítat. "Ne,ne, my jsme Češi, ale v každém případě díky a ahoj", šlapeme rychle do pedálů a představujeme se udivené Němce, kterak jim po příjezdu vojáci oznamují, že Češi vedou.