Novosibirsk - les paneláků

Novosibirsk. Multimilionová metropole. Paneláky. A paneláky. Náš hotel, hned naproti nádraží, je taky panelák. "Kola si vemte na pokoj", odbývá nás příjemná recepční. Soukáme se do výtahu, každý do jiného a jedeme do 11. patra. Tam zjišťujeme, že máme pokoj 125, takže asi 12 patro. Hanka leze zpátky, ale za chvíli je zpátky. Tady žádné dvanácté patro není. Opravdu, ve výtahu je 11 a pak 13. Uf. Ten můj jede naštěstí i do dvanáctýho.
Výtahové výstupy
Procházíme se městem, popíjíme kvas, který se na ulicích stáčí přímo z cisteren. Dáváme si i nějaký ten dortík, jako odměnu. 1200 km za 9 dní je rozhodně náš rekord. A zase odjezd. Hanka se souká pět minut s kolem do zdviže.
"Ty neumíš ani vlízt do výtahu", vztekám se. Přivolávám si výtah zpět, nastupuju, dveře se nedovírají, tlačítko stop a znova. A jejda. Ono nic. Jsem uvězněný, dveře napůl otevřené, nejdou ani tam ani tam. Přichází děžurnaja a zvoní na recepci. Čekám na opraváře.
"On tam jen tak něco nahoře...no vždyť to znáte."
"Ne, u nás obyčejně výtahy fungují".
"No tak aspoň máte co vyprávět. Výtahy nejezdí, neteče teplá voda,…" Jsem vysvobozen. "Nic nechce slyšet", hážu po Hance dosti výmluvný pohled.
"Tys tam učil ještě někoho nastupovat?"

 

Řetězové přehozy
Ještě sehnat řetěz na kolo, dojel jsem tak tak, na nejtěžším tácu už řetěz prukluzoval. Ukecávám technika ve velkém cykloobchodu, že je řetěz moc drahý. Nakonec ho kupuje jako že pro sebe se zaměstnaneckou slevou. Zkoušíme, jak to půjde. Herdek, ten nový prokluzuje ještě víc. I na nejlehčích převodech. Ještě že jsem si včera koupil za tímto účelem kulatej pilník. Použitej, za novej se mi nechtělo vyhazovat. Teď ruším přehazku, napínám řetěz na převodu 2:4. A při obědě budeme vyrábět nové zuby. Několik dní sice poctivě brousím, ale ono to jede i bez přehazovačky. Sice musím dost často do pedálů, těch 40 kg nákladu je znát, ale jde to. Když můžou dědulové na ukrajinách, co bych nemohl já i s nákladem. A dojedu takhle domu!

 

Drahá voda, levný špek
Malé město. Nakupuju, Hanka hlídá kola. "Hele co mám!", strká mi pod nos tašku s dvěma kilama uzenýho špeku. "Přišly děvušky, že prej jsem pohublá, tak ať si vezmu".
Jindy:
"Nevíte, kde by se tu daly koupit brambory?"
"Co bys kupoval, však toho máme plnou zahradu. Chvilku počkej, nějaký nakopu".
Špatné zkušenosti?
Zakusočnaja u silnice. Mladá zmalovaná slepice za pultem.
"Dobrý den, nemůžeme si tu někde nabrat vodu?"
"Máme jenom dováženou. Ta je za peníze. Slyšíte? Děngi. Děngi."
"A za kolik seš ty?"
Nebo:
Silnice uprostřed polí. Zastavujeme u opuštěné autobusové zastávky. Brzdí před námi omlácený žigulák, takže nemůžeme přímo odjet. Tři cikáni.
"Odkuda, kuda,…. A kolik máte peněz? A co tak jíte? A kolik tak stojí tohle? … A bundu nechceš koupit?"
"Nemám peníze."
"A co teda jíš?"
"Mám akorát na chleba." "Na chleba? No tak mi dej taky."
Otáčím se na Hanku. "Jedeme!" Nevěnujeme jim ani pohled, ignorujeme je, odjíždíme. Tentokrát se na noc zašíváme obzvláště hluboko a obezřetně.

Jééé Čech. Máváme na tirák v protisměru. Brzdy. Ahoj. Kam, odkud. "Až pojedeš zpátky, nevezmeš nás s sebou?"
"Ale jo, když se potkáme".
Mlčíme. Pět minut. Mlčíme.
"Chceme tam?"
"No já ani nevím."
"Co tam, tady je to nádhera."
"Jestli ho potkáme, tak mu řekneme, že jsme si to rozmysleli".