Přes Karakoram Highway do Indie

Kamenné bezpečí
A tak i další noc rádi trávíme v bezpečí. Včera na policejní stanici, dnes s manžely Binderovými, německými lékaři v křesťanské misijní nemocnici. Vědí co máme za sebou, nejsme první, kdo zde požádal o azyl. Dostáváme dopis, který máme doručit do jiné misijní nemocnice. A zase, jako na potvoru, nám to vychází přesně za soumraku. Tentokrát nás hostí Američané. Manželé Binderovi si snažili zachovávat své vlastní zvyky, chodili Evropsky oblékaní a bylo z nich cítit pochopení, tolerance a soucítění s těmito lidmi. Oproti tomu z amerického osazenstva, kde se ženy předháněly, která má pákistánštější úbor, na mne nepříjemně doléhal pocit výlučnosti, nadřazenosti a neupřímnosti jejich snažení. Určitě byli dobří doktoři, ale humanita zde byla jen pózou, způsobem, jak si dokázat svoji všemocnost.

Vzorné Lahore
Zbývají nám ještě dva dny času a tak si platíme ubytování - stan na dvoře YWCA v Lahore, nádherném historickém městě u hranic. Chceme se trochu porozhlédnout. Přes den tady sice courají děti do křesťanské školy, takže se trochu bojíme o kola, ale nic se neztrácí. Užíváme si města, rozpočet máme v pohodě a tak mlsáme, co se dá. Ovoce, šťávy, výbornou zmrzlinu, nějakou tu sladkost, támhle kousek, ještě trochu tohohle. Jeden z pouličních prodejců nás natáhl, za sladkost v ceně 2 Ru si řekl 5. Když to zmerčili chlapi v kavárně, vyběhli a prodavače dořvali jak malýho kluka. Rudý až za ušima nám vše vysázel zpátky a koukal, jak rychle zmizet v davu.
Neuspěli jsme s plášti, po jejich nákupu jsme zjistili, že místních 28 palců je asi o 2 cm větších, než těch našich 28 palců. Alespoň že se nám podařilo vnutit s přijatelnou ztrátou gumy prodavači zpátky.

Buvolí jogurt
Opouštíme město, místy již obývané hinduisty, a vyrážíme vstříc indickému snu. Na okraji města, v mlíčňáku, kupuji tvaroh a jeden ze zákazníků mi lámavou angličtinou vysvětluje, ať si dám lassí. Nápoj z buvolího jogurtu a mléka s cukrem byl naprostou smyslovou bombou, olizujeme se až za ušima. Nic neplaťte, v naší zemi jste hosty, zní mi ještě v uších. Šlapeme a já plánuju budoucí kariéru. Bude to rychlé občerstvení, budeme tam prodávat lassí a nade dveřmi bude velký nápis " Naše Lassie neštěká".

Indicko-pákistánské hranice
Shluk domků před námi, to je již pákistánská strana hranice směrem do Indie. Z malého krámku vybíhá chlápek a nabízí nám prodej či výměnu knih v mnoha světových jazycích. Čekali jsme ho. Když zjišťuje, že jsme Češi, nabízí nám s úsměvem na rtu několik děl v našem jazyce a dodává " Psali o mne v nějaké vaší knize, a tak tu mám spousty Čechů".
A pak to začíná. Razítko, dotazník, zapsat do knihy, zapsat do knihy, zapsat do …. Jdeme silničkou mezi několika domky, u silnice je židle, stolek, úředník a kniha. Zapíšeme své údaje a ejhle, za pár metrů znovu. Zajímavé je, že zatímco baťůžkářům občas někdo prohrábl krosnu, nad námi vždy mávli rukou. A tak Bulhaři zůstávají jedinína naší cestě, kdo projevil touhu alespoň nahlédnout do útrob naší bagáže. No, a máme to za sebou.

Suma sumárum...
... máme za sebou 8000 km v sedle a něco tisíc motorizovaně, dohromady jsme za 142 dní utratili necelých 250 dolarů, nepočítám-li ovšem 170 doláčů za víza. Uf. Nemůžeme tomu uvěřit. "Vono to fakt de".