Čínské zákazy a náhody

Víza se krátí, silnice mizerné, počasí taky, všude hory. Města divoká, potřebujeme rychle do Sechuanu. Ale neděláme si z toho hlavu, nějak bylo, nějak bude. Zkoušíme stopovat a občas to vyjde, peníze nechce nikdo. Většinou je to jen pár kilometrů, ale nakonec se nám zadaří stopnout tři mladší sympaťáky. Vezeme se na korbě, kola vyskakují v děsivém terénu do výšky, prší, přikrýváme se těžkou plachtou. Ale jedeme. Když v podvečer zastavují, snažím se gesty naznačit, že rádi pojedeme dál, jestli pojedou taky, přes noc na korbě klidně přespíme. Nerozumí, myslí, že tam chceme nocovat.

Vše zachraňuje 14letá dívka, dcera majitele hotýlku. Umí anglicky, což je v této zemi naše první zkušenost tohoto druhu. Jsme pozváni na bezplatný nocleh a pohoštění, přichází i její učitel angličtiny. Nejdříve převládá vzájemná nedůvěra, Hanka se bojí, že to bude práskač. Ale nakonec bariéry mizí, fajn si povídáme, vzájemně si rozšiřujeme obzory. Angličtina je obtížná i pro jejího učitele, výslovnost je problém, mnoho slov si musíme napsat. Přespáváme, venku je zima, děsivý liják, vítr se opírá do oken.
Ráno opět vylézáme na korbu a pokračujeme. Je to neuvěřitelný pocit, fantastické úleva. Po více jak měsíci mohu vypnout, nic neřeším, žádný problém. Kosti nadskakují, je chladno, mrholí, ale je mi neuvěřitelně lehko. Máme day off.

Kluci nás nejdříve zavezli na staré pohřebiště. Mrtví jsou zde uloženi v rakvích, které jsou následně vystaveny na kůlech, zatlučených v skalní stěně. Tomu všemu tvoří pozadí rýžová pole, domorodci orající s buvoly, magické hory.
Následuje hostina v restauraci, desítka misek naplněných naprostými mňamkami - houby, tofu, klíčky, maso. Hance se nezdá jedna z misek, tvrdí, že to jsou určitě prasečí pinďoury, o kterých někde četla. Nedělám si žádné problémy, chutnalo to znamenitě. Ale přichází podvečer, za celý den jsme na děsivém povrchu urazili asi 120 km. Přijíždíme do statisícového města v Sechuánské nížině, vykládá nás na periferii, starej smeťák, místní vyjevení, smečka hladových psů.

Přepínáme se do bojového módu. Něco k jídlu, rychle z města, najít místečko na spaní. Druhý den se nám v dalším městě, Zigongu, daří prodloužit víza. Mladý gentleman umí perfektně anglicky, posílá nás prohlédnout si kostry dinosaurů v nedalekém muzeu. Víza máme během pár hodin za cenu nižší, než nám všichni tvrdili. S díky vzhlížím k nebi.

Sechuán je pro nás noční můra, jen pole, rýže a rýže. Nikde není plácek, kde bychom se vešli se stanem. A tak spíme různě, v suchém korytě řeky, pod širákem někomu za domem. Ráno přichází domácí a s otevřenou pusou na nás zírají.
Šlapeme, jak to jde. Stále počítáme, zda nám vízum vyjde. Bude to tak tak. Pereme prádlo v korytu řeky. Kopce, klid, svěží vánek, ševelící lístky. Nohy bolí. Hanka si sedá, ale v poslední chvíli se ještě ohlíží pod sebe. Vyjevené oči, vteřina, skok. Krásný, pestře zbarvený had se nevzrušeně plazí dál. " A ať..hhh..mi…hhh..ještě někdo..hhh..vypráví, že když..hhh..vidím hada, nemám se hýbat", souká ze sebe Hanka hlubokým, přerývaným hlasem.
Severně od Xianu, na východním břehu Žluté řeky, jsme prvně zastaveni. Nejdřív nás stopla čtveřice nesympatických týpků v kožených vestičkách, předjeli nás autem, vyskočili a hned se legitimovali průkazy cizinecké policie. Po chvíli dorazil i někdo, s kým se bylo možné domluvit. "Nikde nebyla žádná cedule, jak mám vědět, že to není otevřená oblast", bráním se. Studuje naši mapu, chvíli se dohadují a pak nám zakresluje do mapy povolenou cestu a ukazuje další zakázaná města. " Proč ?" " Proto !" Povolená cesta znamená zajížďku asi 300 km. Vracíme se pár kilometrů, sedáme do příkopu a chceme to probrat. Ale asi nás sledovali, během minuty stojí u nás. "Smíte zastavit až 50 km od města", velí nekompromisně. No jo, bojí se, že se vrátíme.
O kus dál zastavujeme na oběd a rozhodujeme se, že zpět to zkoušet nebudeme, těžko bychom to znovu okecávali. Ale jeho trasu přijmout odmítáme a tak pojedeme přes jiné, zakázané město. "Co když nás někdo zastaví a bude chtít vidět mapu? Jak pak vysvětlíme tu cestu, kterou tam máme vyznačenou?", dohadujeme se. Beru propisku a dokresluji i námi zvolenou trasu. A je to, poldové nám přeci nakreslili tyhle dvě cesty jako povolené. Již za městem se setkáváme s policejním vozidlem. Zajímá je jen, kam jedeme.