Nejjižnější cíp Indie

Dojezd k moři
Sjíždíme ze západního ghátu do přímořské nížiny, mění se flóra, vzduch je těžký, dusný a vlhký. Mění se i obyvatelstvo, je evropštější, po Portugalcích tu zůstalo jako nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. Většina umí anglicky, nikdo neočumuje, klídek. Dorážíme do Benaulimu, nádherné vesnice utopené mezi palmami a jiným stromovým porostem. Domky v portugalském stylu dodávají místu pohodovou náladu, i přes množství turistů je zde ticho a příjemně. Pronajímáme si pokojík s koupelnou a balkónkem za 95 Ru na den, relaxujeme, povalujeme, mlsáme. Indický oceán je teplý, čistý, sametový, voňavý. Na poloprázdné, 50 km dlouhé pláži si děláme výlety na kolech, odpočíváme ve stínu rybářských loděk, sbíráme mušle, pereme se s vysokými vlnami, chytáme sluneční paprsky, popíjíme portské víno, posloucháme zvuk větru a čicháme vůni moře. Snažíme se vykorespondovat zásilku gum, které mi nakonec otec posílá přes KLM do Bombeje, kde si je mám vyzvednout v nákladním skladu. Mezitím utíkají Vánoce, na stole nechybí ryba, výborný salát, spousty ovoce. Vaříme si na vařiči na balkóně, portské víno zde stojí 25 Kč, ryby jsou taktéž za pakatel. Nakonec zde zůstáváme více jak tři týdny.

Zásilka plášťů z Čech v Bombeji
Výlet do Bombeje a vyzvednutí našeho nákladu překračuje záběr a rozsah tohoto článku, ale mám dojem, že se jednalo o můj životní, byrokratický úspěch. Dokázali jsme to, na co si netroufali ani místní celní deklaranti a s patřičnou dávkou štěstí, houževnatosti a drzosti jsme uspěli během jednoho dne a nezaplatili ani o halíř víc, než bylo nezbytně nutné. Ještě dlouho jsem tiskl krabici s osmi plášti a nemohl uvěřit, že je moje.

A hurá na jih. Je leden, tady ale pere slunce a je třicet stupňů. Kola dostávají díky vlhkosti zabrat, slaná voda a písek na plážích udělaly také svoje.

Veřejný záchod nebo noclehárna?
Přijíždíme do Keraly a všechny naše neveselé zážitky s hledáním noclehů jsou dávno zapomenuty pod tíhou nadcházejících problémů. Zástavby v délce 700 km, nic než domy a ploty. Jediným volným místem jsou opuštěné zahrady, které ale slouží místním jako toalety. A tak mnoho noclehů začíná tím, že odkopneme sušené lidské exkrementy a za té pravé vůně Indie stavíme stan. Ráno jsme pak odměněni pohledem na řadu holých zadků. To je ostatně záležitost provázející nás celou cestu - domorodci každé ráno vyrazí za vesnici, dřepnou si vedle cesty a vykonávaje potřebu, vesele přitom diskutují mezi sebou i s kolemjdoucími. To mluvím o mužích, ženy zde snad ani nevylučují.

Ubozí, křiklaví domorodci
Situace se nelepší, osídlení je hustší a hustší, nedaří se nalézt ani prázdné zahrady. Žádáme o nocleh domorodce, většinu zde tvoří muslimové, ti ale mají hodně daleko k těm, které známe z předchozích zemí. Všichni se vymlouvají, posílají nás k sousedům, kroutí se jak úhoři, je nám z nich na nic. Nejbohatší indická země, nejuřvanější domorodci. "Hallo, hallo", zní odevšad. Když taky pozdravíme, odpovědí je nám salva hurónského smíchu. Když sestoupím z kola, všichni dělají, že nás nevidí, snaží se někam zmizet, jen abychom něco nechtěli. S chutí si vždy vybírám největší křiklouny a s ještě větší chutí se dívám, jak blednou, jak se vytáčí, potí a pečou ve vlastní šťávě. Jedné noci na nás přivolávají i policii. Pár dní mezi těmito charaktery a při představě žebrání o nocleh se nám zvedá žaludek. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme psychicky vyřízení. A znovu a zase, nejde to jinak, peníze nedáme.
Potkáváme zde holandského stopaře s polskou přítelkyní. Doma se živí jako barový zpěvák, ale jak může, poflakuje se po světě. Třikrát již údajně přestopoval Afgánistán. "Jsou to blbci", ulevuji si od svých negativních emocí. "Nejsou", směje se, "jen nejsou moc chytří". "Udělal jsem pro ně takovej test, číselnou řadu 2,4,6,8. Všichni pokračují devět," dodává s hubou od ucha k uchu.
Snídáme v opuštěné zahradě. Během několika minut jsme spatřeni, mladíci mezi 20 až 30 se vyskládají vedle sebe na zídku, dřepí v podřepu a pečlivě sledují naše počínání. Navzájem se hecují, šťouchají do sebe, až jeden nakonec seskočí, v polodřepu nám přískoky přinese větev na oheň, z metru ji hodí, a už si to upaluje zpátky, výskok na zeď, podřep, ztichlí kamarádi vyjeknou, plácají ho za tu odvahu po zádech, je to machr, je to hrdina.
"Ještě by si mohli navzájem vybírat blechy, " vystihl jsem jejich zvířecí instinkty.
"V Dillí to někteří dělali, to sis fakt nevšim?" smečuje Hanka.

Poslední pokus indického úplatku
Nejjižnější cíp Indie, dál už to nejde. Oblečení Indové vstupují po kolena do vody, plavat jsem neviděl nikdy žádného. Tak to máme za sebou, Indie je pokořena. Ale že to byl záhul. Vracíme se asi 60 km do Trivandra, nacházíme co nejlevnější hotel a čekáme dva dny do odletu. Očekáváme boj a hádky o přepravu kol. Vše ale dopadá dobře, důležití úředníci vše váží, i kola si nechávají převážit, pak povolávají svého nadřízeného, který se nás v duchu místní tradice ptá, zda jsme ochotni zaplatit za nadváhu.
"Nejsme", zní odpověď.
"No tak tedy nic, příjemný let".
A letíme.