Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Horolezení v Mongolsku 2008

Lezení v národním parku Tavanbogd

Marek Pazderský / 22.01.2009

Tavanbogd je nejvyšší a zároveň nejzápadnější národní park v Mongolsku. Jeho dominantou je pohoří Altaj s několika neuvěřitelnými čtyřtisícovkami, 23 km dlouhý ledovec a dvě obrovská jezera Holon a Hurgan nurr. Nejvyšší horou je Nairamdal vysoký 4 374 m.n.m.

Jak se vyrábí oficiální povolení

Dle všech dostupných informací v ČR i z konzulátu v Mongolsku není možné do této příhraniční oblasti získat legální povolení ke vstupu a k horolezectví (dva lidi tam loni za nelegální vstup na 3 měsíce zavřeli a smázla to až drsná pokuta), tak jsme se pojistili už doma. Vyrobili jsme na PC hlavičkový papír v ČJ a AJ verzi, který nám oficielně umožňoval vstup a volné lezení ve všech příhraničních oblastech a chráněných územích Mongolska. Samozřejmě dole nechyběl podepsán vymyšlený ministr sportu ČR a taky Mongolska (trénoval jsem to asi 10 min.) a jméno jsem opsal z průvodce podle nějakého borce, co pronajímá ve středním Mongolsku svoje auto.

Zázračné infocentrum

A světe div se. Ono to povolení lze získat normální cestou a jen za pár šupů (15 $/os. vstup do příhraniční oblasti i NP) v jediném infocentru v zemi ve městě Olgiy, navíc zde vládne plynulá angličtina a neskutečná ochota. Byli jsme tak unešeni, že jsme si zde najali i nejdražší auto na dopravu do hor a zpět (500 $/500 km/3 os.). Prohlídli si město, vyměnili první mongolské miliony (1 000 $ = 1 429 000 Turig), dokoupili zásoby jídla a další den čekali v 8 ráno na domluvený UAZ. Přijel v 9 (v Mongolsku vlastně ještě brzo) a omlouval se, že včera prý pil trochu víc vodky, takže ho bolí hlava. Nevadilo nám to.

Cesta do hor

Po 5 km jsme vjeli do pustiny plné krásných barevných hor, potkávali jsme velbloudy, koně, jaky a občas i nějakou jurtu. Teda jen do té doby, než zastavil, že se mu chce blejt. No nic, povedlo se, dal si jednoho plechovkovýho vyprošťováka a jelo se dál. Pak si ještě na hodinku a půl schrupnul u svého bratra, ale to nám vykompenzoval výborným pohoštěním v jurtě, takže jsme večer kolem páté přes starobylé skalní malby dorazili na konec cesty. Vysedli jsme, rozloučili se a zůstali tam v těch horách úplně sami, tak jak jsme o tom snili. A taky začala být konečně kosa. Z ničeho nic na uvítanou během 10 min mínus 25°C.

Nečekaný průvodce

Ráno nás čekalo překvapení. U stanu ležel pes. Krásný, hodný, vypadal jako od pastevců, co před týdnem odešli, a taky dost vyhublý. Hned jsem se do něj zamiloval. Vyklubala se z něj fenečka, která dostala jméno Tlapička (Stano jí říkal Tlama). Dva dny jsme šlapali s plnou polní k ledovci skrze nekonečné pláně pokryté sněhovými poli a Ťapka běhala okolo nás, v noci vždy poslušně hlídala před vlky. Zatím jsme ji ničím nekrmili. Další den jsme vlezli na ledovec a až do večera se prošlapávali třiceti cm nového sněhu, který rafinovaně zakrýval všechny trhliny. Ťapku se nepodařilo zahnat ani kameny ani hůlkami, a tak byla dál s námi. Kvůli větru jsme postavili stan uprostřed trhlin a seráků, které poskytovali alespoň trochu závětří. V noci se teplota snížila na – 30 až – 40°C. Všude okolo nás byla spousta krásných kopců, jejichž jména zná jen pár místních, a tak jsme si to tu pojmenovali sami podle námi známých kopců. Díky tomu mohl být Everest hned vedle Eigeru, za ním Gerlach a naproti Lissklam i s malým Matterhornem, v zadu pak dokonce Pumori.

Výstup na první kopec

Sávě nebylo moc dobře, a tak jsme se Standou vyrazili ráno na první prvovýstup sami. Vybrali jsme si kopec s názvem Unsekh okhin (Polibek dívky) cestou již námi pojmenovanou jako Mongolský drn obtížnosti 5 UIAA, která vedla regulérně zleva kolem poševního vchodu (posuďte sami na fotce). Bylo to takové kombinované lezení, chvíli sníh, chvíli led, taky trocha ne moc pevné skály, celkem o 15 délkách, kde jsme se poctivě střídali, jištění jak to šlo (občas jo, pak zas ne), a tak jsme za poměrně zhoršeného počasí stanuli společně i s Panem Opičákem po 5 hod lezení na vrcholu. Nádhera, ten pocit je prostě nepopsatelný, každý dosažený vrchol je poezie sama o sobě. Dolů jsme nejdříve trochu popojeli malou lavinkou a pak sjížděli po botách (jen tři pády) zamrzlým vedlejším žlabem s postupným rádoby jištěním. Krásný výlet jsme večer oslavili slivovicí a Ťapinka dostala poprvé nažrat (pár kousků kolínek a chleba).

Mrazivé noci

Už v noci nás moc nenechal spát silný vítr a taky neskutečná kosa. Teploměr naměřil mých zatím rekordních – 46°C. Ráno se situace nezlepšila, a tak místo dalšího výstupu přišlo jen vylezení ze stanu pro vykonání potřeby. Venku mě čekal šok. Tlapička. Usnula chudák večer za stanem na ledu a do rána v té strašné kose jí přimrzla k zemi zadní noha a ocas. Se slzami v očích jsem ji pomalu cepínem vysekal a nožem odřezal led namrzlý na zádech. Věrnost mongolského psa se od toho dne pro mě stala zásadní životní hodnotou (zdravím svoji bývalou přítelkyni). Další noci už spala místo batohů u nás ve stanu v závětří. Dalších 5 dní se počasí nelepšilo a navíc se přidalo i silné sněžení. Přes noc i během dne pod námi začala masa ledu čím dál více praskat, pomalu nám docházel benzín ve vařiči, který už nechci nikdy vidět (zlatej plyn) a taky i jídlo, takže jsme zvolili ústup.

Loučení s horami

Po dalších 5 dnech putování, během kterého se nám podařilo asi na 20 min pozorovat na vzdálenost 200 m vzácného Irbise (sněžný levhart), jsme podél řeky kolem stád ovcí, koní, koz, velbloudů a jaků dorazili k pastevcům u jezer, kde jsme se nechali naložit opět do auta a odvést zpět ze stále ještě zatažených hor. Loučení to bylo věru smutné. Ani ne tak kvůli nenaplnění všech lezeckých ambicí, ale kvůli nucenému opuštění Ťapičky, kterou jsme zanechali u místních. Ještě teď ji slyším, jak žalostně za námi štěká a vyje. Nestydím se za slzy, které se mi v tu chvíli valily z očí po tváři jako hrachy a věřte, že není dne, kdybych si na ní nevzpomněl. Cestou domů jsme s řidičem zažili ještě jednu veselou epizodu, kdy zastavil u řeky, řekl, že jde na 10 min rybařit a po hodině a půl se zmrzlý vrátil s jednou malou rybkou. Usmál se, otevřel vodku, každému nalil panáka se slovy „musíme se zahřát“, dopil zbytek láhve (asi půl litru), řekl, že teď už bude cesta v pohodě a vyrazil. Naštěstí fakt byla, konečně jel i docela rovně. V Olgiy jsme se ubytovali ve stejném hotelu, zašli to všechno zapít do místního Disko baru a těšili se na další dobrodružství.

Díl III. bude o cestování po Mongolsku a jejich buddhistických klášterech . . .