Jízda přes Gobi

Vražedná korba
V protisměru jede teréňák, kluci vyskakují, nevěří svým očím. Pak každý dostáváme po dolaru. " Padarok", smějí se a mizí. Dočkáváme se i náklaďáku v našem směru. Mladíci v kabině odkývali Ulánbátar, peníze nechtějí. Vše se ale protahuje. Nejdříve zastavujeme u osamoceného nádražáckého domku. Popíjíme říznou pálenku. Pokračujeme v jízdě. V děsivém terénu vyskakujeme vysoko nad korbu, bojím se o kola, ale to už tu bylo tolikrát. Spolu s námi je zde ještě 30kg železná obruč, lítá snad metr vysoko. Mám zní nahnáno, ta by mi přerazila nohu jak nic. Držím se dřevěných postranic starého Zilu, výskok a ….. malíček mám skrz naskrz prošpikovaný pěkně silnou, notně dehtovanou třískou. Tahám ji ven a před očima se mi černá. Jen doufám, že se to obejde bez otravy či zánětu.
Nádražácká osada. Kluci opravují auto. Několik domků, zářivě zelený kulečníkový stůl pod ještě zářivějším a modřejším nebem. Surrealistický obraz, Paul Delvaux. Ležím na dětské skluzavce a vychutnávám si klid a neskutečné barvy. Koně, psi a donekonečna vlnící se nic. Dávám si s domorodci šachy. Za chvíli už jsem obklíčen celou vesnicí, každý si chce zahrát. Čistý štít mi zachraňuje pozvání na jídlo.
Dle očekávání jedeme do osady vzdálené ještě 20 km, tam kluci končí. Dohromady jsme urazili tak 40 km. Zpátky je to daleko, navíc se nikdy nevracíme. Nezbude, než překonat Gobi.
"A vlků se nebojíte?", ptá se stařík v osadě.
"Zatím jsem žádný neviděl", krčím rameny. "Tady jsou?"
"Zdes vlkov mnogo", zní povzbudivá odpověď. "I oni golodny"

Krása a krutost Gobi
Procházíme přes hromady oschlých kostí a kus za dědinou, u jediného stromu, který jsme dnes viděli, stavíme stan. Noc je studená, fouká silný vítr, který nám téměř pokládá náš příbytek. Ráno je chladné, v poledne je už horko na padnutí. Necháváme se zavést kolejemi od železnice, zpátky vláčíme kola pískem. Velbloudi, důstojnost a sebevědomí.
Hodinu před obědem sbíráme úlomky dřeva podél cesty, když nejsou, musí posloužit i stará duše. Gobi je nádherná. Stohlavá stáda antilop, vládci nebe orli, desítky svišťů. A pak dálky, pro nás výzva.

Relativní vzdálenosti
Viditelnost je 50 km. Ráno se díváme, kde budeme večer a večer jsme překvapeni, že tam nejsme. Druhý den vpodvečer cesta mizí. Poslední náklaďák to otočil. Vracíme se asi hodinu, tj. 300 metrů, hlubokým pískem. Chceme přenocovat u podchodu pod železnicí. Na druhé straně se pase stádo dobytka, ale na noc se přesouvají průchodem na druhou stranu. Mladý býček se nás bojí, pobíhá okolo, žalostně bučí. Odcházíme, snažíme se ho nahnat ke stádu, marně. Je to vůl. Po hodině si pro něj přicházejí dva odvážlivci, stojí pár kroků od nás a prohlíží si nás. Srabík si nechal říct a s ochrankou okolo nás prošel. V noci se zvedá děsivý vítr, stan je namáčklý na betonové stěně, písek, zima. Stádo leží v klidu v závětří. Zvažuji, kdo že je tu ten vůl.
Vylézáme s dalekohledem na kopec a hledáme cestu. Na dohled je nádražácká osada, ale cesta žádná. Dle porostu nepoznáme, jaký typ půdy nás čeká. Brodíme se pískem, v poledne sotva pleteme nohama, dochází nám voda. Na kopci sedí kluk s kolem a čeká, až ho dojdeme. Pojeďte za mnou, naznačuje gestem. Zná cestu, bezpečně nás vyvádí z písku.
Pojedeme vlakem, tohle nemá cenu. Víza máme na měsíc a za dnešek jsme zvládli 30 km. Ale v osadě nastoupit nemůžeme, prý musíme asi 50 km do Solmonu, vesnice. Ale tady je už cesta dobrá, jede to a je to zase paráda. Na vlak rychle zapomínáme.

Sluneční kompas a ještěrčí pečínka
Uprostřed pouště se ptáme nomádského pastevce na směr. Pohlédne k slunci, rozhlíží se, znovu si měří pohledem výšku slunce nad horizontem a pak sebejistě ukazuje směr.
Zásoby jídla se krátí, přemýšlím, co by se dalo sníst. Svišti jsou zdejší pochoutkou, ale nevím, jak je ulovit. Navíc by mi jich bylo líto. A tak moji pozornost upoutávají desítky malých ještěrek. Beru poleno a … už se peče na špici. Hanka na mne znechuceně zírá: "Týden ti nedám pusu". "Co je zase, vždyť jsem jí ulomil hlavičku?"
Poušť je poseta i mrtvolami zvířat, denně jich míjíme desítky. Jsou to oběti letošní zimy, která byla obzvláště tuhá. Problémem snad ani nebyly mrazy, které přesáhly obvyklých -45 C, ale napadlý sníh. Dobytek se zde nechává i přes zimu pást, seno či jiné krmivo tu nikdo nezná. Zrovna tak zde ale není nikdo zvyklý ani na sníh, přes který se stády nemohla dostat k potravě.
Přítomnost města se pozná podle odpadu, který vítr nese desítky kilometrů od zdroje. Cesta začíná být i hustěji lemována tím, co již dosloužilo - vraky aut, pneumatiky, holínky. "Mongolové měli všechno z přírody, a tak když věc dosloužila nebo nebyla potřeba, prostě ji odhodili. Dnes mají plasty, ale zvyků je za týden nezbavíš", vysvětloval nám později domorodec.

České zásoby v mongolské pustině
Sain Sand. Několik paneláků, pomníky ruské nadvlády. Jinak chatrče a jurty. Odjíždíme a pro jistotu se ptáme na správnost naší cesty.
"Odkuda vy", větří řidič.
"Češi".
"To není možné", radostí nadskakuje. "Čtyři čeští odborníci, tam, tam, pojeďte" a už otáčí vozidlo. Následujeme ho, každých sto metrů zastaví a znovu nám musí sdělit tu fantastickou novinu. Kluci z Destily Brno zde montují technické součásti budoucího lihovaru. Místní "mafián" začal s pekárnou, poté si postavil masokombinát a nyní ještě lihovar. To pokrývá jak celou zdejší produkci, tak i spotřebu, napadá mne.
Majitel nás zve na oběd, je to paráda, zase pokecat po našem. Zjišťujeme novinky, žebráme tisk. Navíc z kluků vypadlo, že si v obavách o zdejší stravu nechali poslat kontejnerem hromadu konzerv a teď nevědí, co s tím. Rádi jim pomáháme problém vyřešit, tašky se plní - gulášek, polívky, sušený mlíko, jéé, lančmít. Uf, tak místo starostí co jíst máme nyní problém, jak to co nejrychleji sníst. Sotva s koly hneme. Navíc se projevuje váha na našich pláštích, vynikajících kouscích z Thajska a boky praskají. Nevím, jestli to je jenom váhou, nebo taky dušema. V Číně samozřejmě neměli naši velikost, a tak jsem použil větší. Problém je ale nemilý, jeden nový kousek ničím během jediného dne. A tak nezbývá než režná niť, duše z náklaďáků, drát a modlitba.
Potkáváme opuštěná města v pustině, jen několik paneláků, ječivý zvuk větru, démonické prázdno, šeď. Ani v normálních městech na mne paneláky nepůsobí obyvatelným dojmem, místo skla igelity, odpadlé balkóny, …. Vezeme se dalších 80 km na korbě.