Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Na kole do Číny a zpět

Bojácné Rusko

Radek Červinka / 24.03.2004

Všichni se tu snaží vypadat svalnatě, vystříhané hlavy, pruhovaná námořnická tílka bez rukávů. Přimhouřené oči a jednání svrchu. I v našem průvodci se praví, že Rusko není v žádném případě země pro smíšené páry, ale jen pro skupiny zkušených cestovatelů.

Kjachta, malé městečko na mongolsko-ruské hranici. Měníme rubly a prolézáme obchůdky. Mají mnoho levného pečiva, i ostatní ceny jsou ucházející. Lidi jsou fajn, zajímají se. Potkáváme řidiče z Ulan Ude, taktéž nadšeného cyklistu. Zve nás k sobě, ale bohužel se nám to nehodí časově. My máme být v Ulan Ude dle našeho plánu do týdne, je tam náš první kontrolní bod. Slíbili jsme Adamovi, že je dodržíme, nechceme ztěžovat pozici dalším krajanům, kteří budou v Ulánbátaru žádat o víza.
Za městem potkáváme motorkáře z Rakouska. Kdo by je tady čekal ? Piknikujeme na okraji lesa. Pracují pro jakousi charitativní organizaci a objíždějí jednotlivé misie ve světě. Naše informace o problémech na hranicích je netěší. Nás naopak těší jejich nadšení z této země, jedou z Vladivostoku, nikde žádné problémy. Máme trochu obavy z policejních kontrol, na hranici každého okrsku zde je stálá hlídka, GAJka. Jeden z mongolských známých nám líčil, kterak na jedné takové kontrole požadovali neoprávněně pokutu. Nedáš? A dávka ze samopalu vedle auta. Ale Rakušané mají jen dobré zkušenosti.
Všude lesy, převažují borovice. Je to nádhera, procházet se tichým lesem, zvuk kroků tlumí tlející jehličí, poslední paprsky dne se prodírají skrze větve stromů. Stavíme stan a vychutnáváme si zdejší volnost a pohodu. Druhý den před obědem nemáme vodu, vesnice jsou zde značně vzdálené a tak zastavujeme uprostřed polí u zchátralé usedlosti. Stádo špinavých koz a ovcí. Rozpadající se hospodářské budovy. Oprýskaný dům, ze zdi visí dráty, špína.
"Já se na tu komunikaci s lidmi najednou úplně těším", pravím nadšeně Hance a jdu zaklepat na dveře.
Po chvíli vylétne asi dvacetiletý kluk: "Co chceš ?"
"Rád bych poprosil o vodu."
"Co ?? Takhle chceš ?" a naznačuje výmluvně ránu pěstí. Takhle to vypadá vždycky, když něco řeknu.
"V pohodě, promiň", pomalu couváme. Nemám chuť pouštět se do nesmyslného souboje s místním ranařem.
"Jak promiň ??"
Ale než stačíme dojít ke kolu, je venku a podstatně mírněji na nás mává: "Tak pojďte, pustím pumpu."
Pozorně si nás prohlíží, sčítá ceny oděvů, líbí se mu moje boty. "Odkud jste ?" "Češi."
"Tak to už nikdy neříkejte, jinak vás hodně rychle někdo podřízne. Češi mají moc peněz."
"A co mám teda tvrdit, když je podle řeči poznat, že nejsem místní?" "Tvrď, že jsi Chochol, Ukrajinec. Ti peníze nemají a někteří mluví Rusky dost špatně."
Jsme rádi, když jsme od kluka pár set metrů. Vyloženě se bál, shodujeme se. Typická silácká reakce vystrašenýho kluka. Když se ale pozorně rozhlížíme po obyvatelstvu dochází nám, že je to zde obecný standard. Ale dnešní událost přijímám jako velice užitečné varování, moc rychle jsem nabyl dojmu pohody a bezstarostnosti.
Vesnice umírají, zůstávají rozbité neudržované domy a mnoho opuštěných stavení. Pole zaplnily zrezlé traktory, radlice a rozpadlé maringotky. Lidé jsou schovaní za vysokými ploty. Někteří nám odmítají dát vodu, jiní nás ale zvou k sobě a není jim proti mysli podělit se o část svého skrovného jídelníčku. Chleba, mléko, džem. " Nic zde nefunguje, kolchozy se rozpadly, fabriky nejsou, je to hrůza."
"Ale máte tu krásnou přírodu".
Jiskra v oku. "Že jo? Ty lesy. A ty řeky, těch ryb, co zde máme. Vždycky nalovíme, natrháme borůvky, houby. Vypěstujeme něco brambor a zase přežijeme."
Snažíme se jet pomalu, Ulan Ude se blíží a my máme dost času do naší rezervace. Přicházejí první deště. A pak další a další. Do města dojíždíme totálně promáčení, teda hlavně já, protože jsem si s sebou nebral pláštěnku. Kdo mohl vědět, kde skončíme. Tady se mi koupě tohoto druhu oděvu nedaří. Posílají mne od čerta k ďáblu a výsledek je stále stejný.
Náš hotel je jeden z nejluxusnějších ve městě, však nás noc stála 1000 Kč na osobu. Fujtajbl. Za ty prachy jsem v Číně žil měsíc, to jsou ty výhody vyspělé civilizace. Když ale vidím oprýskaný, rozpadávající se nábytek, absolutní nevkus, se kterým je hotel zařízen, nefunkční lampičky, jen sporadicky tekoucí teplou vodu, je mi penízků líto dvojnásob. A ta ranní snídaně. Párek s kopečkem suché rýže a dvěma plátky toustového chleba. Město opouštíme opět za deště.