Pro cizince mají v amritsarské gurdwaře vymezeno zvláštní ohraničené místo, spí se na zemi ve 3 místnostech či na chodbičce, jeden vedle druhého. V noci nám sice občas přeběhla přes hlavu myš, ale my byli spokojeni. Místo má nádhernou atmosféru, je plné těch nejbizarnějších lidí, které si dovedeme představit. Celé měšťácké rodiny, slepí starci, zvídaví cizinci, potulní sadhuové s jejich trojzubci. Barvy a vůně, zvuky desítek neznámých jazyků.
Těžká strava Jídelna je obrovská místnost s pruhy koberce na zemi. Na ty se rozsadí vpuštění strávníci, mezi pásy pobíhají "nandavači" dhálu - ostré čočkové směsi. Druhý roznáší chleba, bohužel nevalné chuti. Občas byl i kus neznámé zeleniny, naložené v ostré pálivosti. Ostatně pálivost celého jídla nám dělala jisté potíže. Hanka zdejší stravu vydržela asi jeden den, poté ulehla s horečkou.
Obřad kolem posvátné knihy Mohli jsme zde zůstat tři dny, taková jsou pravidla. Ale jelikož se Hanka ani přes mé shánění léčiv a čajů necítila dobře, nechali nás zde sikhové celý týden. Procházel jsem si nádherné město, plné úzkých uliček, kde jsem se pravidelně zvládal ztratit. Večery jsem trávil ve zlatém chrámu. Zde se nachází posvátná kniha, ze které se přes den předčítá. Večer je pak za zpěvů zabalena, naložena na nosítka a odnesena do kolébky, kde nocuje. Je to nádherné atmosférické divadlo, věřící se tlačí k nosítkům, aby mohli knihu alespoň chvilku nést. Zní hudba, v okolním jezeře plném posvátných kaprů se lesknou tisíce zlatých světel. Nad hlavou nebe, vane svěží chladivý vítr. Po obřadu jdu pojíst moji oblíbenou pálivou břečku, Hanka už spí, ještě partičku šachů s některým z cestovatelů a …již přispíváme na ubytování zdarma 50 rupiemi za týden sikhovi s kasičkou a odjíždíme. Němci platí za 3 dny 100 rupií, Japonci 100 rupií za noc.
Chodící peněženky Jedem na jih, směr Rajastán, pouštní oblast, kde údajně velbloudi dávají dobrou noc. Očekáváme tu pohostinnost, o které se píše v naší chytré knize, ale kde nic, tu nic. Naopak mám dojem, že se nás tu každý snaží obrat. Dohadování o cenu zboží je zdlouhavou záležitostí, a tak se nákup mouky protáhne i na hodinu, abychom na závěr ušetřili 2 rupie. Taky dobrý. Pokud někdo umí slovo anglicky, hned běží a hlásí cenu dvakrát vyšší. Ještě že jsem se naučil pár slov v Hindi, a tak jsem schopen hádat se o cenu po jejich. Zatímco v muslimských zemích jsme byli váženými hosty, tady jsme chodící peněženky.
Indické zklamání Ani v gurdwarách se nám nezadaří vždy. Někdy nás prostě nepřijmou a vrcholem byla jedna, s velkým nápisem v angličtině " Vítáme lidi všech národností a vyznání". Sikh, střihající si nehty, ani nevzhlédl od své činnosti, jen ukázal rukou: "támhle je hotel". Jak jsem měl vysoká očekávání, začala se mi země víc a víc zajídat. Ani ceny tu nebyly dle očekávání, naopak jsou vyšší než v Pákistánu. Okolo silnice jsou spousty restaurací, kde se dá normálně najíst za 15 Ru, což je asi 12 Kč, ale pálivé nic s hrudkami mouky, případně rozvařený hrách s moučnou plackou opravdu větší cenu neměly.
Klasické pochutiny Když už jsem se dostal k potravě, jedna z pochutin, která je zde k dostání od severu až na jih jsou "smaženky", různé koule, šátečky, placky, plněné ostře ochucenou zeleninou či bramborem. Jedním z druhů je známá samosa. V Amritsaru jsme okusili i vynikající smažené nudle, ale to bylo snad naposledy. Klasickým jídle ve střední a jižní části země pak je thálí. Na podnose s několika prohlubněmi najdete dušenou zeleninu sabdži, jogurt, někdy dhál, kopeček rýže a většinou 3 placky. Za 15 Ru je to přijatelná cena, ale jelikož jsme spořili, jak to šlo, bylo pořád výhodnější vařit si na ohni. Ostatně to bylo spojeno i s potřebným odpočinkem a relaxací. Během polední pauzy jsem se snažil zvládnout i většinu prací, jako údržbu kola, psaní deníku, šití rozpadajících se oděvů, odpadávajících podrážek.
Zašívání plášťů V Amritsaru jsem se marně snažil sehnat nové pláště, všechny velikosti jsou stejné jako v Pákistánu. A jelikož v Lonely Planet je o tomto problému také pojednáváno, nedělal jsem si velké naděje. Možná v Dillí či Bombeji, kam jsme ale neměli namířeno. Museli jsme tedy naše pláště šetřit a spravovat. Na řadu tak přišly režné nitě a silné duše z náklaďáků. Zatím drží, zítra … kdo ví.
Šrotovací silnice Silnice jsou plné rozmanitých vozidel. Od cyklistů, kravských potahů, přes cyklorikši a motorikši k záhadným tříkolým buginám, které jako by vypadly z filmu Mad Max. Automobilů, tedy těch osobních, je tu znatelně méně než třeba u nás a jsou téměř výhradně domácí značky TATA, stejně jako množství nákladních vozů. Řidiči jsou postrachem na první pohled. Při pohledu na vypoulené oči a svítící, vyceněné zuby jsem se v prvním okamžiku zděsil, že má šofér padoucnici, ale brzy jsem seznal, že je to zde běžný stav. V rukou obrovský volant, brzdy neznajíc, zato statečně a neustále troubí. Naše únikové manévry musely být vybroušeny na samou hranici dokonalosti ve snaze uchránit holý život. Každé jitro jsme potkali několik čerstvě převrácených vozů. Šrot, změť kovů a plastů, do daleka rozsypaný náklad, vyrytá brázda, z korby nezbylo nic. Řidič vždy seděl opodál či přímo na vraku a v poklidu pobafával. "O co jde, to je moje karma. Kdybych měl v noci umřít, stejně bych s tím nic nenadělal, tak na co brzdy ?" Jednou se podařilo autobusákovi s mikrobusem plným turistů zahučet do roští jen pár metrů od našeho stanu.
Drzá zvědavost Zvědavost lidí je neuvěřitelná. Ze vzdálenosti deseti centimetrů čumící dav je samozřejmostí, nemáme ani chvilku soukromí. Lezou do stanu, když vaříme, nadzvednou pokličku a běží ostatním oznámit, co si připravujeme. Ošahávají kola, při jedné návštěvě dospělý kluk bere do rukou moji ledvinku, vysypává ji na křeslo a vše probírá. Vysypává mi věci z pasu, probírá adresář, … . Momentálně se nerozčiluju, musíme se přeladit na jejich frekvenci. Hlavou mi zní slova holandského motorkáře: "Indie, tam jsem vydržel 3 týdny. Byl jsem už v 50 zemích světa, ale na to nemám. Když mi chlápek třikrát za sebou zopakuje že 1+1=3, welcome to India sir, měl jsem toho dost".
"Chcete li pochopit moji zemi, musíte se nejdříve úplně vyprázdnit", prohlásila kdysi Indhira Gandhiová. A tak jsem se snažil vyprázdnit, přemýšlet jinak, nepřemýšlet vůbec, ale 4 měsíce mi nestačily na to, abych zdejší mentalitu a zejména logiku, je-li jaká, pochopil. |