Jak Afghánec svého milence za moji manželku měnil

Milenec za ošklivou manželku
Afgánec je snaživý a zvídavý, nejsme první cizinci, které takto odchytil, zajímá se o naše zvyky, ale samozřejmě jim příliš nerozumí a hodnotí je skrze své sociální a kulturní zvyklosti. Když opět jedné z otázek dobře nerozumím a otáčím se na Hanku, je na ní vidět neskrývaná nasr… "Ptá se, proč sis mne bral, když jsem tak ošklivá?", tlumočí Hanka taktní dotaz. Vysvětluji, že náš pohled na krásu může být jiný než jejich. Pokyvuje hlavou a po jeho boku stojícího kloučka mi představuje jako svého milence a nabízí mi ho k zapůjčení. Ale v jeho pohledu se nedaří skrýt, že za půjčku by si rád on zase půjčil moji „ošklivou ženu“.

Co když vás zabiju?
Následují další zajímavé otázky, jako co by se stalo, kdyby nás zabil, kdo by to vyšetřoval, jestli by Pákistán musel platit naší zemi za tento čin nějaké peníze atp. No není nám z těchto řečí veselo, prohlížím si nechápavé obličeje ostatních přísedících, nikdo z nich samozřejmě nerozumí. Okno je malé, nasazuji tedy ideologickou obranu: "Neměl bys šanci, to by vyšetřoval interpol, za zabití cizince bys to měl jistý, ty chytěj vždycky každýho atp."

Krutá návštěva
Ještě chvíli plyne náš přátelský rozhovor. Náhle Afgánec po spatření zastavujícího vozu znejistí a je poplašen. "Nic neříkejte, oni taky nic neříkají, jen se dívají. Ale nedívejte se na ně, raději na zem. To jsou tálibové." Do místnosti vstoupí tři urostlí fousáči, celí v bílém, na hlavě bílé turbany. Jak nás spatří, zarazí se, vypoulí oči a upřeně na nás hledí. Tlačím oči do podlahy, nikdo nic neříká, je ticho. Minutu. Dvě. Tři. Pak se na místě otáčejí a mizí, hostitel si evidentně oddechl.
"Co si myslíš o talibanu, o jejich trestech a způsobu vlády?"
"Dodržují boží zákon, tak to má být. Krást se nemá a když někdo krade, tak mu prostě useknou ruku. Za 100 rupií prst, 300 v zápěstí, 500 v lokti a za víc je to u ramene", vypočítává sazbu. Pořádek musí být."
Konečně dochází i na oběd, dhálbát, rozvařená, silně pálivá zelenina, jedno z typických jídel zdejší kuchyně, samozřejmě s chlebovými plackami a bramborem. No moc mňam to bylo, nějak nám z toho povídání, jako vždycky, vyhládlo. S díky odmítáme nabídku na nocleh, nejsem si jist, jestli mám chuť na další nečekaná překvapení a stejně musíme dál, víza se krátí.

Boj o ceny
Lorelai je neuvěřitelná díra. Dav okolo nás nám znemožňuje pohyb, naštěstí se nám daří uprosit bankovní úředníky, abychom si v úřadu mohli nechat kola, jinak bychom ani nenakoupili. Sotva lezu, střevní problémy se začínají dostavovat. Chaos, špína, zvědavci, někteří z obchodníků nám nadhazují ke smlouvání neuvěřitelné ceny. Již od východního Turecka samozřejmě nikde žádnou cenovku nenajdete a tak je cena zboží jen záležitostí našich obchodnických dovedností. A bojujeme statečně o každý pětník.

Závod s náklaďáky
Pustinu ukončuje Fort Munro, sedlo oddělující vyprahlé pláně a hory od úrodné nížiny Indu, míst, kde vznikla protoindická civilizace, snad nejstarší ze známých kultur. S kolonami náklaďáků šplháme vzhůru, každých 100 m musíme ze silnice, abychom nechali auta projet. Trvá nám to celé dopoledne. Občas se z některého náklaďáku vynoří ruka a v ní se stkví dar v podobě jablek. Náklaďáky, to je na samostatný článek. Pestře zmalované se světskými motivy, ověšené cinkrlátky, zvonečky, polepené sklíčky, zrcadýlky. Nad kabinou je přístavek, díky kterému musí být odpor vzduchu snad dvojnásobný. Náklady ve tvaru šikmá věže kolébají s vozy ze strany na stranu. A na tom všem rodiny, stěhující se i s kozou, všichni usměvaví, smutní, zvídavý, zamlklí, hrdí. Vrcholek. Klesání. Silnice přilepená na skále, hluboko pod námi koryto vyschlé řeky. Snad 100 m zde není přímých, jedna chybka, prasklé lanko, podklouznutí na štěrku a… Ale na to není čas ani myslet, frčíme to dolu, s větrem ve vlasech, s ohněm kdesi uvnitř, teď už jsme rychlejší než náklaďáky.