Okres Levice, kterým mimo jiné tranzitujeme, na nás působí naprosto mrtvým dojmem. Hledáme koupák a na jeho existenci se zajíždíme zeptat do jedné z osad u silnice. Nikde nikdo, zavírají se okna, jen za záclonami občas zaregistrujeme pohyb a vytřeštěné oči snědých obyvatel. Pomalu projíždíme rozmlácenou cestou, oči přimhouřené, bedlivě sledujeme okolí. "Připrav si kolty", procedím skrz rty. Koupák je strašlivá zapáchající žumpa pod kopcem za vesnicí, plná žab, pulců a bláta. Okolí je poseté odpadky z pikniků, sem tam lejno či prezervativ. "Sem bych normálně nikdy nevlezla", kvílí Hanka, když se po několika krocích boří do bahna a úpěnlivě sleduje vodní hladinu, co na ni odkud skočí. No jo, jenže normálně už bylo. A nebude. Noci jsou v pohodě, většinou zůstáváme pod širákem, až jednoho večera Hanka málem šlápla na užovku a od té doby se mi širák prosazuje jen obtížně. „Kvůli takovému drobečkovi… Však budou delší. A tlustší."
Maďarsko První, co nás v Maďarsku skutečně dostává, jsou kopce. Dosahují až 1000 m.n.m a silnice do nich šplhá přímo. Žádné serpentýny, žádné slitování, jen vedro. Děláme si menší zajížďku do pusty - je to paráda, jen cesta v nedozírných pastvinách, bez lidí a hluku. Poznáváme však i kladnou stránku civilizace, a to ve chvíli, kdy ztrácíme cestu. Navíc se na zemi nacházejí ostnaté dráty, takže dochází k první výměně duše v mém životě. Takže montpáky, pozor na oči a jdu na to. Daří se. "Šikovný", chválím svoje olšové ruce.
Rumunsko Obávali jsme se problémů na hranicích, vymáhání úplatků atd. Stejně by z nás nic nedostali. Od začátku dbám přísně na dodržování našeho rozpočtu - 1$ na osobu a den. Hanka sice občas protestuje, že trpí hlady, ale to je jen rozežranost. Ostatně, sám to znám dobře a mých 95 kg při 178 cm výšky je poměrně rychle minulostí. Celníci jsou sice líní, pomalí, ale vše je v klidu. Ptají se kam jedeme, od počátku cesty uvádíme raději Turecko. I tak jdou všichni do kolen. "Turecko, tak v září", vysmívá se první páprda. To je ekoturistika, přidává se se smíchem druhý. Krčím rameny a do zadku je kopu jen v duchu. První rumunská noc stojí za to. Zalézáme do prvního houští mezi hranicí a městem. Houští je plné komárů a ještě je v bezprostřední blízkosti prasečáku, po sepnutí ventilace nás ozón sráží k zemi. Ještě dlouho jsme na tuto noc vzpomínali, než ji zastínila ještě "kvalitnější" nocležiště. Jsme dost rádi, že druhý den unikáme z nížin, které jsou plné místních cikánů, do kopečků. Přeci jen bychom si nechtěli nechat ukrást kola už tady. Rumunsko projíždíme cik-cak, statečně si vybíráme hory, které nás uchvacují. Málo lidí, koně, krávy, pohoda. Cesty jsou většinou jen štěrkové, sehnat čerstvý chleba není možné, ale co…Nahoru sice dřeme a při sjezdech si musíme dávat pozor na výmoly či klacky v cestě, ale jen co dosahujeme některé z hlavních silnic v údolí, již hledáme v mapě, kudy zase vzhůru. Projíždíme Brašov a rozhodujeme se nepřejíždět rumunsko-bulharskou hranici přes nechvalně známý přechod v Ruse. Volíme hranici u moře, jižně od Mangalie. Zajížďka se nám vyplácí. Během deseti minut jsme bez placení jakýchkoliv poplatků z přechodu pryč.
Bulharsko - 31. den cesty Nikdy by mne napadlo, že někdy dojedu na kole k moři. A ejhle, ono to jde. Ani to tak dlouho netrvá, nebolí to, a je to mnohem zajímavější, než se plácat vlakem či autobusem. Ze sedla je vidět život se vším dobrým i špatným, co k němu patří. Bulharsko projíždíme jen s jednodenním odpočinkem v Balčiku, malém městečku severně od Varny. Lovíme tu škeble, které si pak vaříme s těstovinami, a máme tak pravé mořské rizoto. V restauraci na pláži se dá zajisté také pořídit, jenže tak za můj týdenní rozpočet. V Nesebaru, malebném a turisty obleženém městečku, potkáváme i mladý český pár. Rekreuje se zde, dorazili sem na vlastní pěst bez CK a valí na nás oči, jak jsme mohli přežít Rumunsko. "My jsme měli původní lístky na autobus přes Rumunsko, ale raději jsme je vrátili a sehnali si autobus přes Jugoslávii", svěřují se nám. |