Čínské rozpačité úsměvy

A většinou ani nesmlouvají. Nechceš, neber.
Děsí mě kromě ekologie i systém levné, nekvalitní výroby. Čína je neuvěřitelně levnou zemí, ale kvalita výrobků tomu odpovídá stejně, jako i jinde v Asii. Koupíte si tužkové baterky po koruně, ale ve foťáku vydrží 10 snímků. No nevadí, koupíme jich pytel, pořád je to výhodnější. Stejně jako rozpadající se boty, nekvalitní duše a pláště, strojírenské výrobky. Blahobyt vzkvétá, fabriky se překonávají ve výkonu, surovin ubývá a výsledky jejich práce zaplňují další a další skládky. Kudy z toho ven ?

Levné jsou zde i potravinové výrobky, na trzích se dají koupit spousty dobrot za velice malý peníz. A tak se náš jídelníček rozrůstá o tofu sýry, houby, klíčky, plněné knedlíky, levné sušenky, nudlové polévky, různé omáčky i zeleninu. Energii si dobýjím homolí hnědého cukru. V horách jsme byli svědky, kterak restauratér opéká kamením naplněnou kozu přímo na chodníku letlampou.
Jsme v horách severního Yunanu, je zima, přes noc až nula, celý den mrholí či prší. Lidí všude plno a ještě k tomu přímo neuvěřitelně zvědavých. Během oběda se vyskládá celá vesnice na svah nad námi, vesele se baví a sleduje, co že to ti podivíni dělají. Při nákupu potravin se žena, na kterou se již místo v obchodě nedostalo, vrhá po naší tašce, vytrhuje jí Hance z ruky. Pohled dovnitř, co že to ufouni jedí, je zklamáním - nudle, rýže, čaj, a tak nám tašku vrací. Bez známky studu či vědomí si nepatřičnosti. Proč taky, prostě se chtěla podívat.

V horských a odlehlých městech zvládáme zablokovat čtyřproudou silnici. Zastaví chodci, motorikši, potom i taxíky. Ti nás ani nemohou vidět, ale všechny přímo bytostně zajímá, co se to tam děje, jaká že to atrakce. Ale všichni jsou milí, veselí, vysmátí.

V horském městě velikosti našeho okresního chceme prodloužit víza a vyměnit peníze. Mají zde několik bank, ale tento požadavek zde slyší prvně. Obcházím jednu podruhé, všude slyším ne a úsměv od ucha k uchu. Našinec má stále tendenci vnímat to jako posměch, ale lidé zde za úsměvem opravdu skrývají svoji rozpačitost.
Následuje návštěva policie. Městem se za námi táhne dav několika desítek zvědavců. Přicházíme na policii, ukazujeme pas a víza, naznačujeme razítka. Policisté přikyvují, jako že rozumí. Dav mohutní, zaplňuje i vstupní halu stanice. Třem policistům se daří vytlačit zvědavce ven. Z ničeho nic prorazí dav bezzubá stařena, vřítí se s netušenou energií na stanici, stojí, bezzubý úsměv, rozhlíží se, co se děje, rozpačití. Policisté na ni hledí s vytřeštěnými šikmými bulvami, gestem jí posílají zpět do davu, žena poslušně odchází, aniž by pochopila, co se vlastně děje.
Za chvíli si nás vyzvedává velký šéf, jinak než po svém samozřejmě neumí a v kanceláři nám dává telefon, s anglicky mluvícím na druhé straně. "Prokažte, že máte 100 dolarů na den", dožaduje se neznámý. "Mám je na kartě", zní odpověď. Chvíli váhá a pak nás posílá do 500 km vzdáleného centrálního města. A to nám údajně víza prodlouží všude!

Akorát si nesmíme vybrat místo, kde ještě cizinec nikdy nebyl, říkám si. Je dost pravděpodobné, že tyto oblasti nejsou pro cizince oficiálně otevřené, ale to se nikde nedovíme.