Bombové Colombo

První noc hodláme přečkat na pláži v Negombu, asi 40 km severně od Colomba. Když vidíme kvalitu pláže a vody, nevěříme vlastním očí. Všude špína, nepořádek, výkaly domorodců, moře plné řas a plastů, smrad z ryb. Pláž je lemována místními domy a luxusními hotely, které obývá zejména německá klientela. Na zdi místních domů jsou přilepeny rybářské chatrče z bambusu, bez vody, odpadu, elektriky.
A hned si nás rybáři všímají, dav sleduje, jak si vaříme rýži. Nakonec nás mladší kluk zve k sobě do chaty na nocleh. Celé je to ale divné, mám pocit, že čeká, co za to bude, a když se v noci pokouší si na Hanku alespoň sáhnout, je nám jeho upřímné přátelství jasné. Jak v Indii, tak i zde jsem nabyl dojmu, že muži byli drzejší a otravnější než v islámských zemích.

Čeká se bomba
Colombo vypadá jak ve stavu obležení. Půlka ulic je přehrazena, zabarikádována, všude kontroly, vojáci, turisté v podstatě žádní. Ono není divu, k vidění zde opravdu nic není. Ve chvíli, kdy si chceme před obchodem opřít kola, hned nás někdo nervózně vyhazuje. Všichni čekají další bombu. Vědí, že bude. Snažíme se ukecat bezplatný nocleh v armádě spásy, ale jelikož v duchu místních tradic nikdo není schopen nic rozhodnout, o všem se musí poradit s někým ještě vyšším, vzdáváme to a ubytováváme se za dost vysoký peníz v nejlevnější noclehárně. Pokoje s asi 12 lůžky jsou společné pro muže i ženy, k posteli patří noční stolek, na stropě se líně otáčí mohutný větrák. Od vedlejších pokojů nás dělí jen překližková stěna, která ani nesahá až ke stropu. Chodby jsou potemnělé, snědí nájemníci koukají přísně a nedůvěřivě zpod hustého obočí.

Úřední aktivity
První krok je zjistit cenu letenek do Bangkoku, pokud budou levné a zbude nám dost peněz na návrat přes Čínu a Rusko domů, výlet si protáhneme. Jinak buď letadlem domů, nebo zase Pákistán, nebo ….hm... Letenky jsou levnější než jsme čekali, přepočítáváme hotovost, provádíme rezervaci. Krok číslo dvě jsou víza. Thajské není problém, zítra si přijďte. Tak teď Čína. Úředník na nás přísně hledí, asi nevypadáme, že do jeho země přineseme dostatečné devizové prostředky. A navíc chci dva měsíce, když už, tak už. "Kolik máte peněz, ukažte". Trapně vytahujeme z kapsy několikero bankovek, dle předpisů musíme mít 100 dolarů na osobu a den pobytu. Podávám mu více jak rok propadlou kreditku.
„Mám tam 3000 dolarů", prohlašuji sebevědomě, s nosem na horu, nejdůležitěji jak umím.
„A to si můžete vybrat všude?"
„Kde chci," rozšafně rozhazuji paže.
„No dobrá, za 5 dní a dám vám jen měsíc," musí mít poslední slovo. Dohadovat se dále nemá cenu.

Evropan - exotické zvíře
Vyrážíme směrem do Kandy, historického střediska původní říše. Lidé jsou zde civilizovanější, přívětivější, pohostinnější, méně zvědaví. Asi 100 km od hlavního města potkáváme Ranjiva. Zkušený, světaznalý, 35letý kluk byl po smrti rodičů adoptován americkou rodinou. Vrátil se, stěžoval si na rasismus. Několik let pracoval v Kuvajtu a nyní podniká. Z kamene, v okolí hojně rozšířeného, drtí posyp na tenisová a jiná hřiště. V tom mu pomáhá i několik místních zaměstnanců. Přijali jsme pozvání a postavili si na jeho pozemku stan. Bydlel v bambusové chatrči se svoji manželkou a malým capartem. Povídalo se o všem možném, s místními opilci jsme popíjeli podomácku pálený alkohol, ochutnali mnoho ovoce a místních specialit. Zejména jeden ze starších pomocníků, kterého jsme si pojmenovali děda, se předháněl. Každou chvíli přišel ke stanu s novým ovocem, pro nás vždy naprosto neznámým, vše nám naporcoval, očistil, staral se o nás jak o malé děti. Ani ostatní obyvatelé vesnice nezůstávali pozadu. Když si nás chtěli prohlédnout, vždy něco přinesli. „Opička ráda banánek“?
„To jsou buddhisti", ulevuje si náš hostitel. „Jen se domodlej, už koukaj, kde co sebrat, nikdy nemaj dost, každej tu chlastá, všichni si záviděj,… ". No, jak kdyby to znal u nás.
Jedné noci přišel slejvák, tropická průtrž a Ranjivův bambusový domek dostal zabrat. A jelikož již vedle vyrůstal nový, zděný, rozhodl se, že tu schnilotinu strhne, aby uvolnila místo novému. Sám se s rodinou přesunul na nezbytnou dobu ke známému do sousedství. A tak jsme nelenili a prvně na cestách si mákli při demolici bambusové chýše.
Při koupání v místním jezírku jsme zahlédli, jak do něho zaplouvá přes metr dlouhý varan. „To není krokodýl", volali místní vesele. Ale i tak měl člověk mezi hejny neónek dojem, že je v hlubinách určitě něco skryto, stále jsme se otáčeli a vodní rostliny zapletené do prstů nás lekaly.

Klidní sloni i učitelé
Vrátili jsme se do Colomba pro čínská víza, koupili letenky a navštívili pereharu, fantastický noční průvod stovek slonů, kejklířů, tanečníků, metačů ohně. Každá ze škol, každý z chrámů, vyzdobí svého slona, nacvičí nějaké číslo a ve stylových maskách, za zvuku bubnů, v záři ohňů pak pochodují městem. Okolo se tísní davy, televizní i amatérské kamery, blesky fotoaparátů. Naštěstí se žádný ze slonů nerozčílil, měli svatou trpělivost.
Vracíme se k Ranjivovi pro kola, s oprásklostí nám vlastní se vtíráme do místní školy, kde nám děvčata předvádí místní tance. Výuka zde totiž klade značný důraz na lidovou tvořivost. A tak místo fyzik, matematik a chemií se zde tancuje, maluje a zpívá.