Jeden den v Dillí

Podstatně více inteligence než slečna v aeroliniích projevil klučina, prodávající před naším hotelem bubínky:
"Ty seš Čech ?" ptá se plynně anglicky.
"Já, ne, jak jsi na to přišel ?" rozhoduji se zatloukat.
"Podle oblečení," trvá na svém.
Nechápu, mám na sobě totiž pákistánský šalvár kamíz, který jsem tam dostal.
"To je ale pákistánské oblečení," vysvětluji trpělivě.
"Já vím," přikyvuje klučina moudře. "Nosí ho Pákistánci, někteří Indové v Punjabu a skoro všichni čeští turisté".

Poflakujeme se městem, stará čtvrť má atmosféru, líbí se nám. Moderní široké bulváry nejsou nic pro nás, ale vypadají pěkně, čistě, udržovaně. Musím se zmínit o pověstné indické špíně. Lidé jsou zde v podstatě čistotní, na vesnicích mají hliněné dvorky zametené, bez jediného smítka. Myjí se, chodí čistě oblečeni. Problém je pouze ve městech, kde vázne organizace, veřejná místa nikdo nespravuje, a tak jsou plná zahnívajících odpadků, o jejichž likvidaci se starají vyzáblé a vyhládlé krávy.
Do Aurangabádu se vracíme místenkovým lůžkáčem, neměl jsem chuť a zejména odvahu znovu navrhnout nejnižší třídu. Kola nacházíme v neporušeném stavu, a tak zase na jih, do Hampi, posvátného hinduistického města, a poté do Goe, bývalé portugalské kolonie na březích Indického oceánu, kde chceme strávit Vánoce a Nový rok.
Pláště se sypou víc a víc, průměr záplat na den stoupá. Je mi čím dál víc jasné, že Goa je maximem, kam se nám může podařit dojet. Hance praská zadní osička, ale naštěstí mám s sebou náhradní. V mém stroji se pomalu a jistě rozpadá střed, viklá se, skřípe a vrže. "Vydržte, v Bangkoku z vás uděláme zase krasavce."