Z íránské civilizace do bordelu, špíny a plechových chatrčí

Busem do Pákistánu
Při nákupu jízdenek chce po nás autobusák peníze za kola, tentokrát ale hází částkou asi pětkrát vyšší, než jsme dali za cestu z Tabrízu. Přecházím do protiofenzívy a jadrnou češtinou mu srážím hřebínek z hlavy. Dohadujeme se tak dlouho, než se dostaneme na 40000 Rijálů - ceně odpovídající naší předchozí zkušenosti.
Během jízdy dává zejména afgánské osazenstvo autobusu tušit, že se blížíme k Pákistánu a Afghánistánu. K íránské civilizaci mají evidentně ještě nějaký ten krůček, jsou špinaví, otrhaní a hluční. Do Zahedánu přijíždíme opět nad ránem, po ranní zastávce na modlitebním místě v poušti. Je to notně divočejší město, hliněné chatrče, velbloudi, kozy, špína. A údajně centrum pašeráků z celé střední Asie. Ale pláště velikosti 28 sem nikdo nepropašoval, naše turecké již nejsou v nejlepším stavu a nákup nových jsem celý Irán odkládal, až nakonec nejsou. Na horáky je všeho dost, ale s našima trekama to je o poznání horší.
Přechod hranice
Vyrážíme směrem k hranici, kde míjíme karavany velbloudů a množství vojenských hlídek, majících za úkol omezení pašování drog a zbraní ze zemí svých sousedů. Mám ještě v hlavě varovná slova holandského motorkáře o táboření v této oblasti, ale co se dá dělat. Pečlivě se ukrýváme za železniční násep a v poklidu, bez střelby nad hlavou, přečkáváme svoji poslední perskou noc. Hranice je v klídku, žádné problémy ani s koly, asi jsou zvyklí. Jen na pákistánské straně se nás úředník ptá, zda jsme manželé, načež jsme svorně vyhrkli, já ano a Hanka ne. Byl trochu zaskočen tím, že už ani tohle si ti Evropané nepamatují. Z neuvěřitelně smradlavého chlápka se vyklubává šofér, stále ještě koketujeme s myšlenkou překonat Balůčskou poušť motorizovaně. Prý tam není nic k vidění, jsou tam problémy s vodou a zejména bychom nestihli zajet na sever země. A jelikož jsme hned ráno píchli dvě duše a náhradních už je zase poskrovnu, jsem tomuto řešení nakloněn čím dál víc. Když nakonec uhádáme cenu, která se nám zdá přímo směšná, je rozhodnuto. Spolu s námi navíc cestuje skupina šesti Slováků, a tak si alespoň budeme moci pokecat.

Pákistán - civilizační zlom
Taftan - pákistánské hraniční "město", kdosi označil za "směs bordelu, špíny a plechových chatrčí". Tato slova nevystihují zcela věrně ten neuvěřitelný zlom, který nastal. Jako bychom rázem překročili hranici mezi civilizacemi, hliněné chatrče se střechami z vlnitého plechu, okolí pokryté odpadky, kalužemi oleje, u odvrácených zdí domů řady lidských výkalů, umocňujících osobité aróma tohoto místa. Do toho nesnesitelné vedro a kol kolem vyprahlá poušť. Dostává se nám pozvání do čajovny, sedíme na zemi v potemnělé místnosti se čtyřmi dalšími muži, kteří si zde dávají oběd. Hospodský se nás ptá, odkud jsme a v zápětí radostně vytahuje fotku s několika bělochy, prý jeho českými kamarády. "Posledně ode mne kupovali hašiš, jestli chceš, taky ti prodám", dostává se mi bližších informací o krajanech, jejichž národnost se zajisté mění i několikrát za den. S díky nabídku odmítáme. Možnost, že je smluven s policistou, který by po nás v zápětí chtěl tučné "zápomné", je reálná.
Autobus odjíždí našlapaný k prasknutí, zadní část je zaházena zavazadly, na kterých si hned část Pákistánců ustlává. Mladý frája se hned Slováků vyptává na Hanku, jestli jsme manželé, a hned se se mnou snaží skamarádit. Během zastávky marně sháním ve vesnici záchod, celé osazenstvo autobusu si dřeplo vedle sebe u zdi domu a vykonalo, co zrovna bylo třeba. Pouze ženy měly privilegovaně k dispozici malý dvorek, kde už ovšem hromada exkrementů dosahovala výše malého termitiště. Papír se již od východního Turecka nepoužívá, inkriminované místo se polévá vodou z konývky drženou v pravé ruce a levou se hezky dočista drhne. Mně to nečinilo větší potíže a snad jen neuzpůsobenost našich evropských toalet mne odradila od praktikován těchto zvyků i v našich zeměpisných šířkách. Levá ruka je v těchto oblastech považována za nečistou, nesmí se podávat, brát do ní jídlo či nabírat vodu. Naštěstí. Voda je zde totiž v mnohalitrových keramických nádobách, ze kterých si každý nabere, co hrdlo ráčí. Jelikož jsme byli již dopředu informováni, že střevním potížím stejně nemáme šanci utéct, nijak jsme se kvalitou vody či potravy neznepokojovali. O to víc byl šokován jeden ze slovenských turistů, který se Hanky nevěřícně optal: "Ty tej vode veríš?". Hanku dotaz jakoby udivil, ale pak s jistým pochopením ve tváři odpověděla "Ne, ale mám žízeň" a vodu klidně dopila. Toto byla naše odpověď na vyděšené výrazy doktorů před odjezdem, jejich rady, že i balenou vodu máme raději převařovat, jíst jen v evropsky vyhlížejících restauracích atp. Jinou možnost jsme ostatně ani neměli. Když to přežijí místní, tak mi taky.
Cestovali s námi ještě dva iránští cyklisté, nádherní kluci, vypraní, načesaní, bílí, nažehlení, s úplně stejně střiženými knírky i ulízlými vlasy. Když viděli, jak místní hází odpadky na zem, plivou, prdí atd., jen nevěřícně zvedali oči k nebi a svým zrakem občas prosili o morální podporu i nás. Nešlo se nesmát....