Arménská vysočina a Kurdistán

Kurdistánem je označované  hornaté  území, táhnoucí se ze Sýrie přes Turecko a Irák do Íránu, na němž  žijí  převážně  Kurdové - tedy národ, který není nijak příbuzný s Turky, Araby ani Peršany. Protože Kurdové žijí i na  hranicích Turecka a Arménie, lze i tuto část Arménské vysočiny označit za Kurdistán. Těžko říct, co je přesnější. Turkům by se nelíbilo ani jedno, Kurdy ani Armény v lásce nemají, pro ně je to prostě Turecko („Türkye komplet Türkye!“). Arméni to považují za historicky své území, velká část  východního Turecka byla součástí Velké Arménie a  i po jejím zániku zde několik století žilo mnoho Arménů. Dodnes nelibě nesou fakt,  že jejich národní a posvátná hora Ararat leží v Turecku.   Kurdové ta území, na nichž převažují, nazývají Kurdistán. Mnozí usilují o vytvoření vlastního státu, v Turecku a Iráku často se zbraní v ruce. No je to maglajz, ta geopolitická mapa!

Neobydlené zemljanky
Ráno ještě trochu poprchává, tak se líně převaluju ve spacáku a ani mi to nevadí. Déšť ustává úplně a já vyrážím na další záchytný bod, město Kars. Na cestě míjím osadu ze zemljanek – domků z kamení, zpola zapuštěných do země, bez oken a porostlých trávou. Přibržďuju, domorodci vypadají nuzně, jsou otrhaní a špinaví. Pár jich cosi vaří před domky, i z domků se kouří a okolo pobíhá spousta ovcí, koz a psů. Někteří z místních se na mě smějou a kynou, abych zastavil. Ale jiní se tváří naopak dost nepřátelsky, tak je nebudu dráždit a jedu dál. Po pár kilácích vjíždím do stejné, jenže neobydlené vesnice. Dělám pauzu a obhlížím ty zvláštní stavby. Jsou malé, jediným místem pro světlo je díra sloužící jako vchod. Uvnitř místo podlahy jen udusaná hlína, improvizovaná kamenná pec či stará železná kamna, strop porůznu podpíraný dřevěnými latěmi. U každého takového “domku“ je dvorek obehnaný kamennou, půl metru vysokou zídkou.

Drzí výrostkové
Mraky odtáhly a slunko už zas krásně hřeje a já pokračuju dál na východ směrem k arménské hranici. Cesta  pomalu, ale jistě stoupá, je mi čím dál víc chladněji. Nechávám za sebou poslední stromy. Po pravé straně se roztahuje pohoří Allahüekber, po levé se blíží Ardahanské kopce a náhorní plošiny. Ze zeleně tu zbyla opět jen suchá horská tráva, ale po ní pobíhají sto a vícehlavá stáda koní a hlavně krav, kolem kterých brousí honáci na koních. Okolo je dost mokřin a několik menších i větších jezer. Už nemůžu tu zimu vydržet, zastavuju abych se přioblíkl a od stáda u cesty ke mně přibíhá banda výrostků. Ošahávají mašinu, zkouší brzdy, kopou znalecky do pneumatik. Je to tady normální, už mi to předvedli jiní Turci (tohle jsou asi Kurdové). Já z toho nejsem pochopitelně nadšený, zvlášť když té jejich hatmatilce vůbec nerozumím. Konečně mám na sobě všechno, co se dá oblíct a startuju pryč. Při rozjezdu se mi ale jeden z těch smradů věší za zadní kufr a chce se kus svézt!! Co je moc, to je příliš, prudce brzdím a skáču z mašiny na zem směrem k nim. Hajzlíci se lekli a zdrhli do mokřiny. Vědí že tam za nima nepůjdu ani nepojedu, stojí v bahně a tlemí se.  Rychle toho využívám a vyrážím dál. V zrcátku vidím, jak za mnou posílají pár šutrů, ale jsem už od nich daleko, nemají šanci.

Výzbroj turecké armády
Jedu dál, stále na východ, cesta pořád stoupá, ale převýšení není nijak velké a krajina se příliš nemění. Po delší jízdě vidím v dálce před sebou cosi jako hraniční přechod. Je to vojenské kontrolní stanoviště, obehnané zátarasy z ostnatých drátů a pytlů s pískem. Musím přibrzdit a krokem projet okolo stojících obrněnců a vojáků se samopaly. Ten na silnici po mě chce pas a já znovu hlásím, že jsem z té země, odkud je samopal na jeho rameni.
Ten sapik je opět ČZ vz. 58 a je v turecké armádě běžně používán. Vedle něj mívají Turci ještě americké M-16 a viděl jsem i pár vojáků s německými Hecklery. Jako obrněná vozidla používají převážně ruské osmikolové BTR-80 a BTR-70 a čtyřkolové pancéřované Land Rovery z Velké Británie. Pásové transportéry jsou americké, stejně jako tanky a samohybné houfnice.  Píšu to proto, že mě překvapuje, jak Turci skupují zbraně z celého světa. Asi vědí proč ; kurdští rebelové nespí, rovněž vztahy s Arménií jsou pod bodem mrazu a nyní se přiostřilo přátelství z Gruzií (v souvislosti s událostmi v gruzínské Adžárii).