Ráno úspěšně hledám Gruzínskou ambasádu, ale je neděle, 1.8., takže je zavřená. Nakoupil jsem spoustu jídla, limonádu a cigára a válím se u moře na pláži. Chlapi se tu koupou v normálních plavkách, u ženských a děvčat je to jinak. Ty se musí koupat zahalené, proto je jich ve vodě málo. Je to trochu schizofrenní - některé Turkyně, znalé islámských tradic i svých půvabů, jsou zahalené do bílého, ve vodě průhledného oblečku, pod nímž svítí barevné plavky evropského střihu. Vlk se nažral a …kozy taky. Počítám a počítám a zjišťuju , že peněz mám dost málo. Mám jen na vízum a cestu do Gruzie, nikoliv do Arménie. Rovněž v noci (teď “spím“ na fakt hezkým místě u moře) se převaluju (je hrozný vedro a spousta komárů) a nemůžu se dopočítat peněz a času, poměřuju všechno dohromady. Postupně sám sebe přesvědčuju z variantou b., teda zůstat v Turecku a vydat se okolo Araratu k jezeru Van do Kurdistánu. Už párkrát mě to napadlo, ale spoléhal jsem, že na východě Turecka bude benzín levnější. Bohužel i tady se cena pohybuje okolo 1 eura za litr a na místních vzdálenostech je to znát – zatím jsem ujel celkově asi 3 500 km.
Další den, nevyspaný a rozlámaný, vyrážím na východ - do města Of. Za ním, asi 100 km před Gruzínskou hranicí, to stáčím na jih a jedu podél řeky Iyidere Čayi údolím mezi kopci. Na jejich úbočích jsou malé vísky a čajové plantáže. Čaj tu omamně voní - někde ho už sklízí, podél cesty stojí zahalené ženy s pytli plnými čajových lístků a čekají až jim zastaví nějaký náklaďák. Spustil se prudký déšť, proto jsem zastavil u malého altánku. Sousedí s umývárnou, v níž se věřící myjí před vstupem do mešity. Ta je postavená ve svahu i s minaretem hned za silnicí. Od moře jsem neujel ani 100 kiláků, ale vidím, že jsem neprohloupil, když jsem změnil plán a Kavkaz si vychutnám později – moje nynější okolí je fakt paráda. Prudké kopce podél řeky jsou kromě malých čajových plantáží plné zelených stromů, keřů a jiné bujné vegetace. Na těchto svazích, místy fakt ostrých, jsou vystavěné velké, někde i třípatrové domy. Jsou ale daleko od sebe. Všechny dohromady tvoří osadu, která je malá počtem domů, ale veliká rozlohou. Pravý a levý břeh je v každé osadě spojen úzkým, na lanech zavěšeným mostem. Prší a pára z lesů dotváří iluzi tropické džungle. Zastavili tu dva šoféři, přisedli do “mého“ altánku a pustili se do jídla. Já taky zrovna jedl, tak mi hned k zelenině a chlebu a salámu přidali sýr a meloun. Při odjezdu mi ještě věnovali zbytek chleba a datle (nebo fíky?). Potom si přisedl pán, kterého tu vyklopil autobus. Něco na mě mumlal, já mu nabídl jídlo.Nic si nevzal, za to mi přidal ještě kus ovčího sýra – tahle pohostinnost je fakt úžasná. Koukám, že pán má toho sýra plnou tašku; je jako slovenská paranica, ale tenký 2 cm a namotaný volně jak hadí klubko. Má ho v té kabeli aspoň kilometr. Taky koupil na trhu nový kartáč na koště. Furt si něco drmolí a zpívá. Už jsem myslel, že se úplně zbláznil – ale nepovídal si se zdí, nýbrž s pejskem, který stál za ní.
Psů, hlavně zdivočelých, je v Turecku spousta. Často se válí u míst, kde můžou od lidí dostat něco k snědku, nebo se volně toulají v přírodě. Lidi se tu k nim chovají přísně, ale občas jim něco hodí. Mě chtěli několikrát při pomalé jízdě kousnout do nohy - jednoho jsem nakopl přímo do čumáku. Chudák! U mě v altánu byli psi dva a nijak mi nevadili (byli to sympaťáci), ale Turci je nekompromisně vyháněli na déšť.
Už je 6 hodin odpoledne, stále leje a já mám slovní průjem a pořád píšu, abych neusnul. Z náklaďáku teď vystoupili kluk a holka, oba mladí a evropsky oblečení (on džíny a bejzbolku, ona barevnou sukni, hlavu nezahalenou a z pod krátkého svetříku jí dokonce leze pupík!). Oba se schovávají pod okapem umývárny a do altánu nechtějí. Jeho po čtvrt hodině nabírá osobák, mladá ale dál trčí v umývárně a bojí se jít za mnou. Škoda. Všude je teď mlha, viditelnost klesá na 60 metrů. Kecám s dvouma maníkama, co tady zastavili a čekají, až jim přestane vařit voda v chladiči. Řekl jsem jim o nápadu přespat tady na zemi – jen se smějí, tak to asi není takový problém. Ale sotva se ptám na bezpečnost v Kurdistánu, je oheň na střeše. Důrazně mi jeden přes druhého vysvětlují, nebo spíš varují, že : „in Türkye no Kürdistan, Türkye ist komplet Türkye …“ atd. Geopolitika je zde očividně ožehavé téma a kromě tohoto zjištění se nedozvídám nic podstatného, co by mi cestu ulehčilo.
|