Přetržený řetěz v Turecku

Pomáhá mi malej kluk - Jusuf  Bicekler. Hostí mě čajem a chce si povídat, jenže otec ho honí po čajovně, aby obsluhoval. Chlapi tady (v čajovně) sedí jen tak, nebo hrají jakousi stolní hru, popíjí čaj a  diskutují. Jsou přátelští, chtějí si povídat, ale nemluví anglicky ani německy, takže je družba odkázaná na ruky, nohy a mimiku. Aspoň že se čaj řekne turecky čaj.
Odjíždím až k večeru a nocuju v lesíku mezi vesničkami.Kolem mě pobíhá tisíc pískomilů  (vypadají jako malincí klokánci), bojí se mě,ale zárověň jsou zvědaví, jakýže exot je to navštívil. První noc v zemi půlměsíce je stylová; z vesnic slyším několikanásobně Älláh äkbär, to se za hodinu opakuje a dokonce mě stejný zpěv budí v půl pátý ráno.
Na cestě pak následuje Istanbul s mostem přes Bospor a města jako Düzce, Gerede apod. Nic pro mě. Benzín je moc drahej, jestli to tak půjde dál, tak nevyjdu s prachama. Západní Turecko mě nebere, ale mají tu skvělé zvěřinové klobásy!
Jedu po staré silnici.na nové dálnici se musí platit a navíc je jízda na motorce po dálnici dost nudná. Cesta ubíhá pomalu, jedu, spím, jedu, spím… Únava na mně trochu zapracovala a já teď moc nevnímám. Jídlo kupuju v krámech u silnice a spím v terénních vlnách kousek od cesty.

Centrální a východní Turecko

Tak to je oproti západní části nářez. Hory a kopce jsou zde porostlé  jen nízkou trávou, nebo daleko od sebe rostoucími keříky. Objevují se první vesničky, postavené stylem domy na kopci - pole na řece. Domky jsou velké, jedno i dvoupatrové, vypadají jako krychle se sedlovou střechou. Jiné, převážně dřevěné, mají obdélníkový půdorys a rovněž sedlovou střechu. Všechny střechy však mají malý sklon. V každé vsi je samozřejmě minaret. Políčka dole pod vsí jsou bohatě zavlažovaná vodními kanály napojenými na řeku. Zeleň těchto polí ostře kontrastuje s nízkým a suchým porostem na kopcích. Okolo silnice, po níž teď jedu do Osmančiku, jsou místa s vodním pramenem –napajedlem, kam domorodci vodí dobytek. Ale hlavně tady zastavují řidiči na odpočinek či piknik. Turci jsou vášniví piknikáři. Na jednom takovém místě zastavuju, zrovna zde obědvá Turecká rodina. Já se taky pouštím do jídla a oni mi ke chlebu a sýru hned přidávají ze svého ovoce a zeleninu a –samozřejmě čaj. Ten si piknikující buď vaří na místě, nebo přivezou v termosce. I tady v přírodě se servíruje  v malých, krásně oblých skleničkách, a s podšálkem.
A teď něco veselejšího. Přerval jsem řetěz. Ano,  to je ta věc která roztáčí zadní kolo. Naposledy jsem ho mazal v Bulharsku a všiml jsem si, že je na odchodu. Ale že to bude tak rychlý, jsem nečekal. Když totiž někam jedete na motorce, řetěz  se vám NESMÍ přervat, protože pak je vám celá motorka úplně na hovno.
Po úvodním šoku  jsem řetěz sundal a motorku zajistil. A v tom se blíží muž na motocyklu. Seslal mi ho Alláh!! Zastavil jsem ho. Muž pokýval hlavou, pokynul mi a já se s ním vezl do blízkého městečka. Nový řetěz tam sice neměli, ale Turecko tu na mě dýchlo celou svou duší. Hlavní ulice byla centrem všeho dění; tady byly  čajovny, pekárny, prodejny sýrů, koberců, kůží , hraček, kol, oděvů, nářadí  - úplně všeho. A samozřejmě pulty s ovocem, zeleninou, sazenicemi, semeny a ostatními dary turecké země. Také opravny bot, kol, malé elektroniky a jiných důležitých věcí. Nic však nepůsobilo kýčovitě jak na bazaaru pro turisty (žádní tu nebyli), ale přirozeně.
Turci tu jen tak zevlovali, či domlouvali něco velmi důležitého, rokovali u čaje a uzavírali obchody, většinou oblečení do  šedivého či hnědého saka a  starých, často pytlovytých kalhot, Turkyně oděny do sukní “až na zem“, přes tělo různobarevné haleny či saka neurčitého střihu, a hlavy - kromě obličeje - zahalené do barevných šátků. Neplatí to samozřejmě o všech a bez vyjímky, ale takhle        na mě působily.
Tímto pouličním mumrajem se prodírali traktory, staré pikapy a motorky, okolo mě se prohnal cvalem jezdec na koni. 
Zvláštní jsou zdejší domy. Na této ulici jsou nalepené  na sebe -  připomínají trochu domovinu a přesto jsou jiné. V bočních ulicích jsou pak domy s malými, zdí obehnanými dvorky a malá políčka. Motá se tady několik telátek, hus a psů.  
Poptali jsme se v obchůdku na řetěz. Bohužel neměli, ale poradili co a jak. Znovu jsme sedli na motorku mého zachránce a jeli pryč z města, do servisního centra. Co vám neopraví ve městě, to dají do pořádku tady - od sekačky až po lokomotivu. Můj motorkář mě vysadil a odjel. Ujal se mě opravář, vzal novej řetěz a jeli jsme autem k mojí eMZetce. Řetěz jsme nasadili, kolo vycentrovali a hotovo. Celá ta epizoda netrvala ani 3 hodiny. Samozřejmě, že jsem za to vysolil nějaký prachy, ale bylo to přiměřené ceně nového řetězu u nás.