Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Turecko na motorce

Horská vesnička Ispir

Milan Loucký / 27.07.2005

Ráno pořád prší. Vyjíždím v dešti, cesta vede stále kolem řeky. Míjím lanové mosty a skalní vodopády, čajové plantáže, sušárny čaje, projíždím několika vesničkami. Pak silnice začíná stoupat, nejdřív mírně, ale to se po několika kilácích mění na velmi prudké převýšení. Asfalt mizí, jedu jen po štěrku a hlíně. S každým přibývajícím výškovým metrem se zmenšuje výška okolní vegetace a za chvíli mě obklopuje jen nízká travina plná kamení.

Stoupám dál, až vjíždím do hustých mraků, viditelnost klesá na 7-8 metrů. Jen o chlup se míjím s protijedoucím přetíženým náklaďákem - samozřejmě nesvítí, jak je tady zvykem.
Mraky se přede mnou náhle trhají a ostré slunce svítí na tu nádheru okolo. Projíždím průsmykem mezi pohořími Haldizen a Kačkar. Jsem v nadmořské výšce 2 600m a koukám po pustých kopcích, které mne obklopují. Dole v údolí vidím pastevecké osady a stohlavá stáda ovcí a krav. Sjíždím bez motoru níž k osadám. Ty tvoří většinou několik nízkých zděných baráků obklopených přístřešky z vlnitých plechů, potrhaných stanových dílců, igelitových plachet apod. Jak klesám níž, postupně přibývá zeleně a já vjíždím do malebných horských vesniček. Stále jedu bez motoru, místy krokem, lidi mi přátelsky kynou a volají na mě. Na jednom místě mě pro změnu banda výrostků kropí sprškou kamínků, ale v další vísce jsem zván na čaj a rybu. Velice nerad odmítám - za poslední 3 dny jsem nic neujel a musím jet dál. Nakonec to klesání, kde nepotřebuju motor, měří 30km a já dojíždím do Ispiru.

Ispir je aulovité městečko s výraznou starou pevností. Dávám pauzu, kupuju spoustu jídla a pak si město procházím. Je v kopci. V nižší části stojí mešita, čajovny , malé obchůdky a prodejničky. Ale jak pěšky stoupám výš, město mění ráz a já se ocitám v horském aulu. Kamenné i dřevěné baráčky jsou nalepeny jeden na druhém -vedle sebe, i na sobě- mezi nimi jen úzké chodníčky a schůdky a všude plno drůbeže. Za chvíli mne doprovází banda děcek, svolávají sousedy a všichni se vzájemně očumujeme. Děti na mě volají „helou, helou“ , překřikují se a po chvíli volají „mórni, mórni!“. Což však není přání dobrého dne, ale nepodařená slovíčka MONEY, MONEY - gesta dětských rukou (známé tření palce a ukazováčku o sebe) to spolehlivě potvrzují. Peníze na rozdávání nemám (a nenapadlo mě koupit bonbóny nebo něco) ; uplácím je tím, že je chci vyfotit. To je pro ně velký zážitek a musím čekat, až přivedou ještě další děcka z okolí –na fotce přece musí být všichni! To ale neznamená, že by zde neznali technické vymoženosti; i na neudržovaných a rozpadajících se domech hrdě ční bílé satelitní talíře.
Vracím se dolů k motorce. Přicházím ke dvěma dívkám, které pod malou stříškou v kamenné vodní nádržce perou prádlo. Sotva mě uviděly, přestaly prát a plaše pozorují, jak se k nim blížím. Okolo nás není nikdo jiný, proto je chci oslovit. Sotva jsem to udělal, obě rychle vyskočily a se smíchem utekly do nejbližšího dřevníku. Střídavě na mě vykukovaly jedna i druhá, přiblble se uculovaly (obličeje zahalené neměly) a cosi si špitaly. Jak v blbým filmu. Kontakty jsme nenavázali, byl jsem za trotla. Škoda.
Dole ve městě taktak uskakuju před starou dodávkou, řízenou asi 14letým klučinou a startuju směrem severovýchod na Yusufeli.