Pravé turecké nescafé v Yusufuli

Ochutnávková jízda
Z výšky pár set metrů vidím vísky dole na řece, jiné osady – spíš auly - se objevují  nahoře nade mnou. Cesta stoupá a zas klesá dolů do údolí a to se několikrát opakuje. Třemi osadami projíždím - každá, i malá víska má svůj minaret, připomínající z dálky svou velikostí spíše holubník. Osady položené dole u řeky mají mezi políčky systém zavlažovacích kanálů,  některá pole jsou pod vodou celá (jako když se pěstuje rýže). Z ptačí perspektivy to tvoří jedinečnou mozaiku. Vody je dost i na cestě, párkrát brodím.
Skály nad řekou jsou překvapivě plné nejrůznějších barev. Některé jsou černé jak škvára, jiné rudé jako antuka a přes další skálu se táhne pruh s celým spektrem barev – od žluté přes oranžovou, tmavě rudou, černou až k šedé – zkrátka tak, jak po tisíce let zemina sedala na sebe. Díky tektonické činnosti to teď můžu s úžasem pozorovat i já a absolutně nechápu. To celé je doplněné zelenou vegetací údolí       a azurovou barvou řeky. Helmu jsem už napevno přivázal k zadnímu sedadlu, abych mohl cítit svěží vítr, plný nejrůznějších vůní. Musím několikrát zastavit a tu nádheru doslova rozdýchat. Při jízdě ani nevím, jestli mám koukat pod sebe do údolí, nad sebe na vrcholy a nebo před sebe na cestu  - ta  je velmi nerovná, plná zatáček, výmolů a hlavně velmi úzká. Dvě auta se tu nevyhnou ani omylem, ale stejně tady kromě mě nikdo nejede. Postupně míjím tři staré pevnosti. Zastavuji dole v údolí, koupu se v řece a na břehu piknikuji.

Příjemné setkání s další eMZteou
Přijíždím do Yusufeli a s radostí přijímám pozvání na kávu od Hasana Aslana (už si nevzpomenu, co je jméno a co příjmení). Zastavil jsem totiž před jeho domkem a chtěl vyfotit mou eMZetu s českou Jawou 250, která tu parkovala. Najednou příjíždí chlap  (taky na MZ 251, jako mám já) a hned mě zve dál, do své dílničky, kde opravuje motorky. Těším se, že uvidím přípravu pravé turecké kávy, ale civilizace je neúprosná a s Hasanem vychutnávám rozpustné nescafé. On pojem turecká káva je vůbec pěknej nesmysl – Turci rádi popíjí silný sladký čaj, ale kávě tu holduje jen velmi málo lidí.
S Hasanem debatujeme špatnou němčinou o motorkách, ale mě nejvíc zaujalo, že i tady v dílně visí obraz Mustafa  Kemala, zvaného Atatürk – otec Turků. Jeho kult je v Turecku všudypřítomný. Každé hlavní náměstí, tržiště či sportovní hala nesou jeho jméno a jeho podoba je na bankovkách všech nominálních hodnot. Proslavil se za mladoturecké revoluce a  za 1.sv.války, později zrušil sultanát a založil Tureckou republiku. Stal se jejím prvním, velmi autokratickým prezidentem a směřoval Turecko výrazně prozápadním směrem. A dnes je z něj státem pěstovaný národní hrdina.
Loučím se z Hasanem a on mi jen tak z radosti mění fajfku u zapalovací svíčky (ta moje byla už hodně nemocná). Poslední poděkování (stále nevím jak je to turecky!!) a já  jedu dál na východ.

Kontrola
Cesta mě vede opět mezi skalami na soutok Čoruh Nehri a menší Oltu Čayi. Podél Oltu Č. pak jedu  na jihovýchod, po jejím pravém břehu. Míjím pár domků,ale ty jsou na druhé straně řeky; ke každému vede nad hladinou lanovka, někde precizně vyrobená z toho, co dům dal, jinde jen pneumatika zavěšená na kladce. Už je tma a já sjíždím ze silnice na polňačku, prudce stoupající do hor. Parkuju motorku mezi balvany kus od cesty, v tom přijíždí pickup plnej místních týpků a ptají se, co tu v noci hledám. Po chvíli se shodujeme se, že jedu do horské vesnice. Oni teda „OK, OK“ a mizí pryč. Doufám na pořád. Objevují se první blesky a já rychle stavím stan pár desítek metrů od mašiny, pod velkou skalní stěnou. Sotva střecha z ponča stojí, začíná hustě pršet. Nic mi ale nezmoklo a já  pozoruju od blesků osvětlenou krajinu a cpu se hromadou jídla.

Můj turecký jídelníček
Můj jídelníček je každý den podobný a přesto dost pestrý. Vždy kupuju bochník chleba, okurky, papriky, rajčata, jablka, broskve a k tomu ještě velký kus kozího či ovčího sýra, nebo pikantní salám. Někdy beru meloun, ale ten musím sežrat na posezení –blbě se skladuje. Jídlo kupuju  ve stáncích,     či obchodech podél silnice. Tahle hromada vyjde na 2 dolary ( všechno platím samozřejmě v Tureckých lirách, a tj. 1 USD = 1 500 000 TuL  = 25 Kč) , cena nikdy není stejná. Když beru   salám nebo nějakou uzenku, cena je o něco vyšší. Chleba je podobný našemu, je trošku menší a mívá různé tvary, od šišky po kulatý kotouč.  Někdy místo něj kupuju placky pitu, či kulatý nekvašený chléb.  Tahle ta hromada jídla mi bohatě stačí na celý den, někdy zbyde i na další. K tomu piju vodu, nebo si na benziňáku vařím čaj .To proto, že Turci ho v čajovnách servírují v malinkých skleničkách, ale já ho potřebuju aspoň litr. Když už- tak už!