Lávou přehrazené jezero Van

Odjíždím, cesta stále stoupá. Nad hlavou mi prolétá veliký pták a usedá na skalní římsu 5 metrů nad cestou. Zastavuju, jdu k němu. Chvíli se pozorujeme, jen kousek od sebe – je to obrovský dravec, Orel mořský, možná Orlosup, nevím, v ornitologii se nevyznám. Pak máchne svými křídly (rozpětí asi 2 m!), a slétá do údolí. Doslova mě to fascinuje, něco tak parádního už asi neuvidím. Pak stoupám dál a konečně projíždím průsmykem ve výšce 2650 m.n.m okolo sopky Tendürek vysoké 3660 m.n.m. Od silnice až k úpatí sopky (tj. přes 10 km) se táhne dnes již studené lávové pole. Cesta začíná klesat. Po levé, východní straně, vidím na hřbetu nízkého pohoří kamenné strážní věže,  za nimi je Írán. Jedu po samé hranici. Ta se po chvíli stáčí na jihovýchod, ale mě vede cesta na jihozápad. Sjíždím ze silnice a  mířím do blízkého městečka. Tam nakupuju neuvěřitelně levně potraviny (opět chleba, zeleninu a ovoce, sýr a k tomu ještě limonádu a cigarety – to vše za 2 dolary!). Chvíli bloudím na místních polňačkách a bez motoru sjíždím po stále klesající cestě.

Jezero Van

Na pravé straně se konečně objevuje azurová hladina Vanu, turecky Van Gölü. Tohle jezero vzniklo tak, že protékající řeku přehradil proud lávy. Voda už nemohla dál téci a vznikl Van. Jeho hladina je v nadmořské výšce 1644 m, jen si to srovnejte s výškou naší nejvyšší hory! Rozprostírá se na 3 738 km čtverečních, je tedy vetší než např. Lucembursko!
Zastavuju u parku na břehu jezera, kam se chodí místní a projíždějící koupat a piknikovat. Chvíli blbnu ve vodě a když plavu zpět ke břehu, vítá mě banda křičících a hrozících zahalených musulmanek. Zde je pláž přísně rozdělená na mužskou a ženskou, což mi před tím jaksi ušlo. Potupně prchám před armádou těch puritánských vran jen v trenkách, s botama v ruce. Pobavilo mě, že jsem v křoví vyplašil dva malé kluky, kteří tajně pozorovali koupající se dámy. Ale tady se ženy a dívky (kromě malých holčiček) koupou jen v černých, všezahalujících hábitech. A jestli je tohle pro místní kluky vzrušující podívaná, tak to je mi jich fakt líto. Chudáci!
Po bohatém pikiniku vyrážím do města ležícího  na východním břehu, pojmenovaného stejně jako jezero, tedy Van. Město si cik cak projíždím – no město, nic pro mě. Pokouším se odeslat e-mail bráchovi, za hodinový pobyt u compu  platím necelý dolar. Hlavní silnice vede okolo jezerana jihozápad, já však točím na jihovýchod. Projíždím kurdské vísky, v jednom městečku zastavuju na kafé. Místní mě ujišťují, že kávu si tu nikde nedám, ale čajoven je tu dost! Mladí kluci tady trochu mluví anglicky, tak si nad čajem povídáme o rodině, čaji, Kurdech… Když jim říkám, že mám 3 bráchy, jen se smějí a seznamují mě s Jásirem – ten má bratrů 16 a sám je otcem 13 kluků. O děvčatech se nezmiňují, jako by je ani nepovažovali za příslušníky rodiny. Dalšího muže s paletinou“(-šátkem) na hlavě mi představují jako Íránce. Ale je to jen popichování, všichni se tomu vtipu smějí - je to Kurd, jako všichni ostatní. Klábosíme, popíjíme a pokuřujeme, no idylka.
 Pak vyrážím dál, ale trochu bloudím na polních cestách. Pak nacházím asfaltku v horším stavu a jedu na západ, chci zpět k jezeru. Blížím se k dalšímu kontrolnímu stanovišti. Vojáci mě zastavují, kontrolují a jsou dost nervózní. Chvíli se dohadujeme odkud jedu a jak jsem se tam dostal. Jsme na křižovatce u hlavní silnice, ale sem, na tuhle boční, pouští jen některá auta. Tato silnice totiž vede na íránskou a iráckou hranici. Od Iráku jsem vzdušnou čarou 100 km, ale po cestě je to přes kurdské hory samozřejmě dál – přes 200 km. Turecká armáda právě zde chystala ofenzívu proti kurdským rebelům - tato ofenzíva, největší za posledních pět let a se spoustou obětí skončila na konci srpna, viz tisk z 1.9.2004 - ovšem to jsem v té době nemohl tušit.