Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Turecko na motorce

Bulharskem k Turecku

Redakce, Milan Loucký / 22.06.2005

Švihám si to přes Kavarnu směrem na Varnu (jsou to ale poeti, ti Bulhaři). Zkouším sehnat závlačku na řetěz, ale bez úspěchu. Příjezd do Varny je masakr, protože doprava je odkloněná na malou silničku, která nejenže je úzká, ale navíc se zrovna opravuje, všude kouř a smrad a okolo škaredý baráky. Na jedné z křižovatek ve svahu teče proudem voda (prasklý potrubí), auto přede mnou prudce brzdí. Abych do něj nevrazil, zkouším ho objet, ale místo toho dostanu smyk a už zas padám s motorkou na držku.

Bulharské silnice
Tady na Balkáně je totiž zvykem do asfaltu míchat vápenec. Když ale prší, auta jsou na mokré vozovce neovladatelná. Navíc mám na zadním kole siniční pneu s řídkým vzorkem. Chtěl jsem ji v Praze vyměnit za enduráckou, ale už nebyly penízky. Kromě toho, že jsem už zas mokrej jako prase, je všechno v klidu – zatím jsem vždycky spadl na pravou stranu, což není takový neštěstí. Na této straně motorky mám nad výfukem namontovanou kovovou klícku s malým kanystrem a ta pád vždycky zachytí a tím eliminuje zlomení blinkrů, poškrábání laku a jiné zlo. A co se týče mokrého oblečení – při rychlosti kolem 80 – 100 km/h mi všechno uschne okamžitě. Mimochodem v Bulharsku je pro moto povolená maximání rychlost 80 km/h.
Z Varny mířím do Burgasu a na Primorsko. Cesta je solidní – samozřejmě, že pár větších děr tu najdete, ale jedu hlavně po dvouproudé “dálnici“, čerstvě opravených úseků je tu víc než dost, Bulhaři se snaží.
Medvěďáři
U Primorska se koupu v moři a na cestě dál na jih potkávám medvědáře; zrovna z parkoviště odjíždí dva žigulíky, každý táhne vozík s méďou. Zkouším s nimi “držet krok“ a jednoho huňáče za jízdy vyfotit. No je to docela těžký jednou rukou držet balanc motorky a regulovat rychlost a druhou šmátrat v tašce na nádrži a dolovat foťák a následně ho za jízdy použít… .Ještě že mám foťák pro blbečky – takovou tu krabičku, která to za vás všechno vyřeší a leckdy i překvapí . A to tím, že podělá i zdánlivě nezničitelné záběry. Teď mě ale ten můj šmejd překvapil tak, že i když jsme byli venku a bylo slunečno, tak si na medvídka přisvítil bleskem! Což o to, chlupáč zůstal v klidu, ale řidič hned zablikal na kámoše před sebou a oba žigulíky začaly prudce brzdit u krajnice. Zrovna jsme projížděli okolo nadjezdu, instinktivně jsem to stočil na odbočku a tradá pryč - kdo uteče vyhraje. Zpět na silnici se vracím v protisměru a jedu dál na Carevo (bývalý Mičurin, pokud máte starou mapu, jako já). Odtud cesta vede na jihozápad, na tureckou hranici. Ocitám se znovu v kopcích, úzká silnička je zde daleko horší, děr a výmolů nepočítaně!
Dělám pauzu u vodního pramene – studánky. Přijíždí sem koník s vozem a třema cigošema. Jedou sem pro vodu, vozík je plný kbelíků a barelů. Jsou to dva kluci (asi tak 8 a12 let) a jejich sestra (15? 17? 13? – u těchhle to neodhadnete…). Pár slov si rozumíme, ale dře to. Kluci mou pomoc s vodou rozhodně odmítají a předvádí na kýblech plných vody svoji sílu, ségra se jen tak hihňá – je to fakt sranda. Nabízené žvýkačky (ó, jak nápadité) nechtějí. Dali by si cigaretku, ale já teď zrovna žádný nemám. Smráká se, musím jet. Na tu mladou cigánku s modrýma ( ! ) očima dlouho nezapomenu…
Jedu dál přes malé vísky a ustýlám si na pěkným plácku kousek od turecké čáry. Při večerní potulce zjišťuju, že jsem se zabivakoval přímo na zatravněném stropě vojenské pevnosti z dob socialismu (Bulhaři byli ve Varšavské smlouvě, Turci v NATO). A v okolí nacházím několik tankových palpostů z nekvalitního betonu. Teď mají nové nájemníky – netopýry.
Od hranic zpět do Bulharska
Ráno se příjezd na tureckou hranici zpozdil - zapomněl jsem v pevnosti nůž. Vracím se 25 km pro něj, stojí mi za to. Pak hurá na čáru. Ale Bulhaři mě upozorňují, že nemám turecké vízum. To je ale přece blbost, vždyť ho můžu koupit za 10 USD přímo na hranici, nebo ne? Na turecké straně jsem dost dlouho čekal , a pak mi ti šuldi v uniformách sdělili, že Češi si už víza na čáře koupit nemohou –bejvávalo. Já musím zpět do Burgasu na Turecký konzulát, vyřídit vízum a pak teprve se uvidí. Není jiná šance, dokonce jsem je přinutil kamsi zavolat, ale finále je pořád stejné – visa, Burgas, Türkye ambasador. Ach jo!
Jedu zpět přes Carevo do Burgasu a hledám konzulát, ať ráno nebloudím. Pak si Burgas projíždím cik cak . Celé město voní mořem, je plné zeleně, centrum kaváren a restaurací, láká i spousta příjemných posezení v parku u moře s mraky turistů a hezkých Bulharek. Více mě lákají spíš zapadlé uličky, plné bulharských usedlíků, neudržovaných domků, malých obchůdků a koček. Jedu přespat za Burgas k moři, večeřím majoránkové klobásky a sýr “domljan“- chuťovka!
Bulharská havěť
V noci mi do stanu skákaly kobylky a odrážely se od stěn – no randál jak prase. Myslel jsem, že po mně někdo hází kamínky! S broukama je vůbec sranda; v Rumunsku si v mojí helmě ustlali škvoři a další den mi za jízdy začali lozit po xichtě a po brejlích - měl jsem skoro infarkt! Mravenci, ti zaskvotují všechno na co příjdou, tak jsem aspoň rád, že tu není moc komárů.
Žádost o vízum na konzulátě je jen v turečtině a bulharštině – to mám radost! Ale popral jsem se s tím a vízum bude. Za 25 USD. S ním jedu znovu směr Carevo, u Sozopolu koupel v moři a pak na jihozápad. Spím v lese ještě u Bulharů. Ráno vidím, že mám píchlý zadní kolo - no potěš pánbů. Odstrojit mašinu, vytáhnout zadní kolo, sejmout pneu a duši a….nemůžu tu díru najít! Potápím duši ve vodě jak osel a bubliny nikde. Ventilek je taky zdravej, ale já jsem z toho mimo. Tak teda vše vrátit na místo a hurá k Turkům. Už se jim po mně jistě stýská!

1. Na motorce na východ
2. Rumunskem na motorce