Rumunskem na motorce

Cesta ubíhá dost pomalu, brzdí to rumunští TIRáci - jsou líní, hrozně smrdí a je jich tu moc. Předjíždění je kvůli častým zatáčkám a tedy i špatnému výhledu dost nepříjemný. Ale není kam spěchat, cesta vede překrásnou krajinou a pohled na kopce a údolí jsou  něžným pohlazením pro mysl, přidušenou smradem z rumunských motorů.                                                   
V pozdní odpoledne se k sobě stahují mraky – bude z toho pěknej  liják. Včas proto vyhledávám místo pro bivak. Při této akci nutím moji MZ  jet  lesem, vodou a po poli,  moje dvoutaktní milenka to snáší statečně a bez reptání, zítra na ni budu hodný.                             
Sotva mám “stan“ postavenej, spouští se pořádná bouřka, ale já i moje mašina jsme v suchu. Ona se  ta moje plechová prdlavka ke mně  pod stan – pravda- nevejde. Ale mám pro ni starou gumovou pláštěnku , aby nestrádala  a zítra mě zas převezla o kus dál.  Déšť ustává až za tmy, chvilku se procházím po okolí  a užívám si pročištěného svěžího vzduchu. Ale začíná znovu pršet  a teď  je to chcanec  ještě větší, než ten předchozí.  Nádhera,  blesky osvětlují  okolní pastviny a lesy, já se válím ve spacáku,  jím dobroty z rumunského obchůdku  a píšu  “cancák“ a pokuřuju Karpače. Od Cluje mě dělí  jen 50 km,  od  bulharské hranice asi 900km.
Další den jedu přes Alba luila  směrem na Brašov, po cestě stavím u malého krámku –je tu hezká mladá prodavačka a krásně se na mě usmívá. Rád bych se zdržel, ale je tu s ní přítel. Škoda.

Obloha je furt tmavá a dvakrát mě přepadá déšť. Mám sice bundu i kalhoty do deště, ale prší fakt dost, tak na to prdím a zastavuju. Na této neplánované zastávce zaháním hlad mladýma kukuřičkama – chutnají bezvadně a jsou krásně šťavnaté. Žeru jich víc než dost, chudák neznámý okradený farmář! Dál jedu přes Fagaraš, po okrajích kopců a přes malebná údolí. V jednom na chvilku zastavuju a kochám se okolní scenérií: na pravo od silnice stojí v mokřině 3 čápi, za nima se pase asi 50 kraviček, na levé straně pak se táhne velké stádo ovcí a několik mladých koní se nesměle snaží přelézt přes cestu. To vše obklopují kopce u Fagaraše. Provoz tu není velký ale i tak je to maglajz, protože se koníci furt motají po silnici, auta na ně troubí a koně řehtají a podupávají….Za Fagarašem už vede silnice po rovině až do Brašova, za ním to točím na Buzau, ale už se smráká. Plácek na spaní nacházím až v noci,už znovu v kopcovité krajině. Ale při hledání tohoto místa jsem hodil i s motorkou pěknou držku na terénní vlně v poli, motorka řve, ale nejede a všude tma jak v pytli - zítra bude servisní den.
Cesta ubíhá pomaleji, než jsem čekal. Je to tím, že v horách je provoz přece jenom pomalejší a zdejší asfalt je samá díra. Ale teď je nejdůležitější moje eMZetka, takže ještě povečeřím rumunský fazole se slaninou a dobrou noc, ať jsem ráno fit.
Ráno je opravdu moudřejší večera. Na mašině jen spadl řetěz, ale přesmýkl se tak nešťastně, že musím sundat zadní kolo. Zjištuju, že mi chybí závlačka na řetězu – to jsem fakt zvědavej, kam dojedu!  Oprava netrvá dlouho, ale ještě seřizuju  zadní brzdu a to je pěkná pakárna, takže vyjíždím až po poledni. Z té závlačky mám ale vítr- náhradní sebou samozřejmě nemám…
Opět přejíždím po úbočích kopců a opět přejíždím přes zelená údolí. V nich samozřejmě tečou řeky, do kterých míří z kopců horské prameny. U jednoho zastavuju, chci si nabrat vodu, ale prochází tudy zrovna dva starší chlapi – Rumuni jak poleno - a rukama nohama mi vysvětlují,  že v tomhle prameni si jen mejou ruce, zatímco voda na pití je nejlepší z támhle toho druhého! A hned k němu míří a do dlaní nabírají a vychutnávají studenou vodu. Půjčuju jim svůj plecháček, za což sklízím spousty díků a přání “Drum bun!“  -šťastnou cestu.
Jedu dál, okolo OBROVSKÉ  vodní nádrže – elektrárny. Za elektrárenským městečkem silnice stoupá opět nahoru. V asfaltu jsou díry čím dál vetší, zato ale s menšími odstupy. Pak asfalt chybí úplně ,všude jen kamení  jak po zemětřesení –jestli tohle moje MZ zvládne, tak příště jedu Paříž-Dakar.  Projíždím přes Buzau a mířím do Slobozie. Cesta tady naopak vede po krajině rovné jak stůl, vidím 5 kiláků před sebe i za sebe a nebýt stromů podél silnice,  tak bych myslel, že stojím na místě. Jedu přes pár vesniček. Motorky v Rumunsku asi moc nejezdí, protože mě všichni zdraví a  přátelsky mávají. Taky kravičky na mě polekaně bučí, když se večer samy vrací  domů z pastvy, i když aut a traktorů tu jezdí spousty. 
Je docela sranda pozorovat, jak na domech v celém Rumunsku vlají  po boku modrožlutočervených národních vlajek ještě vlajky jiné - modré s prstencem žlutý hvězd. Čím víc rozbitá barabizna, tím větší vlajka Evropské unie. Skoro to vypadá, jako by jim jejich představení nakukali, že už i Rumuni jsou součástí tohoto slavného experimentu. I v těchto malých vesničkách mají svou vlajku EU. Když ale srovnám dnešek s mými návštěvami Rumunska před 5 a 10 roky,  vidím, že se to tu mění. Vesničky nepůsobí tak zbídačeně, domy se tu opravují, lidé zakládají  podél cest malé obchůdky, tu  a tam dostávají silničky nový asfalt. Automobilový provoz je stejný jako kdekoliv jinde v Evropě,        i když  zde  - samosebou - vedou staré dácie a romany, a jiná přestárlá auta dovezená ze západu.  Kromě toho se na cestách  pohybuje spousta koňských a volských povozů a tento mumraj doplňují kozy,husy, psi a jiná havěť, která se -hlavně ve vsích- motá pod kola. Změny teda vidím na vlastní oči, ale pořád platí to, že když nemáte na cestu do Mexika, odjeďte do Rumunska. Příroda je tu hezká a divoká, rumunské vísky jsou stále  malebné a zřejmě zůstanou takové furt, přestože satelitů a jiných technických zázraků tu bude přibývat. Rumuni si rovněž  - doufám -  uchovají dál svoji svéráznou povahu. Ale civilizací zblblý našinec, neznalý zdejších poměrů, bude srovnávat  nejspíš to, že v Rumunsku jsou na návsích zelené koláče od kraviček,  zatímco my máme návsi čisté – krávy jsme přece zavřely do kravínů. A tak dál. Bů.
Pokračuju dál, ve Slobozii mě chytá bouřka, ale nic moc strašnýho. Další se hlásí v momentě, kdy vjíždím  na most přes Dunaj a tentokrát je to mazec jak hovado,  jsem jen na lehko a mám během minuty všecko nasáklý vodou. Sedím u malýho bufiku,  rukama nohama komunikuju s místním ožralcem a cucám jakousi limču – kávu ani čaj nevedou. Leje a leje a už se i stmívá, měl bych se kouknout po místě na nocleh.  Od bulharské hranice  jsem teď 160 km.
V noci projíždím přes Mangaliu , příjezd k moři v noci je doslova magický. Pak přichází vesnička 2.Mai. Je to kilák od Bulharů a trochu to tu znám. Dávám kávu a 2 gogoše a přejíždím hranici.