Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Balkán na motorce

Sarajevo

Milan Loucký / 28.05.2007

Nedá se říct, že by to bylo malé městečko, ale ani to není se svými 300 000 obyvatel žádné velkoměsto. Táhne se údolím řeky Miljacky a rozrůstá se na okolní kopce, plné menších baráčků, patrových domů i paneláků, uzounkých klikatých uliček, schodišť a minaretů. A nyní taky se spoustou malých i větších hřbitovů, kde odpočívají po poslední válce tisíce šahídů – těch, co umřeli za svobodu.

Lázeňská čtvrť Ilidža je plná původně honosných palácových domů, nyní však zpustošených nebo rozstřílených. Poblíž centrální autobusové stanice a otočky tramvají je ale plac s velkou spoustou kaváren, bufetů, trhovců,zlatnictví, nových hotelů a bank. Měním peníze a vezu se tramvají made-in-ČSSR do Stariho Gradu –starobylého centra. Mám pocit, že tu jede jen jedna linka, projíždí celým Sarajevem ze Z na V, tam obtočí staré město a vrací se zpět.
V širokém údolí je i několik výškových budov, buď nových, nebo po válce opravených.
A pokud něco ještě není spravené, tak se na tom pracuje a válečné jizvy na architektuře tady v údolí pomalu mizí. Sarajevo se stává moderním kulturním městem.
Ve čtvrti Stari Grad vystupuju a procházím si to starobylé turistické centrum. Ale turistů tu není zas tak moc, spíš překvapuje velké množství ozbrojených kanadských vojáků jednotek UN. Úzké uličky jsou plné krámků se suvenýry, koberci, kovotepeckým zbožím atd. Na ulici postávají Cigoši prodávající šperky z toho nejzlatějšího nejlepšího pravého zlata (aspoň tak to říkali…) a jakmile začíná pršet, okamžitě mění sortiment na předražené deštníky.
Očumuju kamennou budovu starého tureckého bazaru, pak bloudím mezi dřevěnýma krámkama, kamennými i zděnými domky a výstavními budovami, muslimskými modlitebnami i kostely katolických či pravoslavných církví. Už jsem psal, že v Sar. žijí převážně Bosňáci, ale je to otevřené město, a žije zde i 30-35 tisíc pravoslavných Srbů
a asi 22 000 katolických Chorvatů.
I když celý den s přestávkama prší, všude to voní pečeným masem, nebo aspoň kávou a já si dávám za 5 KM vynikající čevapčiny. Na talíř fasuju osm velkých šulků z vynikajícího mletého masa, kopec sekané cibule, hromadu chleba a místní druh hořčice. Je to neskutečná lahoda, tak dobré čevapčiči jsem nikdy nejedl. Pak jdu pryč z centra a stoupám do prudkého kopce. Čím víc (a výš) se vzdaluju od Stariho Gradu, jsou stopy války zřetelnější. I tady se ale spousta domů opravuje, takže často narazíte na dvojdomek, jehož první půlka voní novotou, zatímco druhá je plná stop po střelách. Jinde pozoruju okno, s kulkami zarytými nalevo od něj tak, jak je vychyloval ostřejší vítr. Dole ve městě mě pro změnu zmátlo něco, co vypadalo jak velké analogové hodiny na větší betonové budově – při bližším pohledu jsem zjistil, že to je do betonu zarytá hlava dělostřeleckého granátu, kde jeho výbuch vyryl paprskovitě drážky kolem dokola do zdi. Na jiném místě vidím rozbořený dům s jasně identifikovatelným místem, kudy do něj vletěla minometná střela.
Nacházím i židovskou modlitebnu, nejsou na ní stopy po střelách, ale působí opuštěně. Dost exoticky a legračně vypadají malinké dřevěné minarety, které tak tak převyšují okolní střechy. Sranda ale přechází v momentě, kdy si všimnete, že i na malinkém dvorku u takového minaretu jsou na sebe nalepené nové hroby muslimských bojovníků, které jsou celé bílé, úzké a vysoké, se jmény a daty v bosňácké latince, ale arabsky psanými verši z koránu.
Tyto bílé náhrobky svítí na kopcích nad celým Sarajevem a zvláště ty obrovské hřbitovy jsou naprosto nepřehlédnutelné. Jeden takový si procházím a je mi z toho trochu smutno. Tady leží vedle sebe tři bratři, tam zas čtrnáctiletý klučina, kousek dál starý vážený kmet…všichni s datem úmrtí mezi léty 1992-95. Naproti tomuto hřbitovu stojí stovky let starý muslimský krchov, s náhrobky ve tvaru tureckých turbanů či jen ledabyle opracovaných velkých kamenů, popsaných arabsky. Jiný veliký hřbitov hlídají američtí a bosenští vojáci.
Motám se dalšími uličkami, pořád prší a okolní kopce jsou v mracích, takže fotit se moc nedá. Na prudkém mokrém schodišti hážu dost originální tlamu, za což mě místní drobotina odměňuje hlasitým posměchem a pak se dál věnuje hrám – holky si zpívají, kluci si hrají … na vojáky.
Ve městě si dávám něco jako gyros, jedu zpět do Ilidži a tam piju v kavárničce kafé, kecám s provozovatelem, odesílám domů mail. Všude v okolních barech a kavárnách je plno, ale jsou to překvapivě všechno místní (podle jazyka).