Chorvatsko a Černá Hora

Opuštěný ráj

Tuhle exotiku skvěle doplňují zelené palmy.  Z kamene jsou vytesány i lavičky na sezení, ale sedím tady úplně sám, nikdo jiný tu není. Stejně tak v okolních kavárnách a obchůdcích je mrtvo, a to sem se těšil, že si právě tady dám lahodné balkánské presso. Vede tudy i jakási nábožensko-naučná stezka, do místního kostela se prý sjíždí věřící z širokého okolí a často tu jsou lidové veselice. No teď tu žádná balkánská dechna nehraje, křesťani jsou taky zalezlí, i ten kostel je zavřený. Jedinou známkou života je dopravní letoun, mířící na blízké Dubrovnické letiště. Takže kávu si nedám, docela jsem utřel. Razím dál.

Tajný kostelík

Krajina působí díky bílým skalnatým svahům suše, ale úpatí skal a kopců jsou zelené a plné vegetace. Mám pocit že nejvíc se tu daří cypřišům, které okolní stromy výrazně převyšují. Jedu docela pomalu, dívám se kolem sebe a najednou míjím do svahu vysekané schůdky a za nimi jakousi stavbu, opět z bílých kamenných kvádrů. Zastavuju a jdu nahoru a přicházím ke kostelíku před starým hřbitovem. Je to malinká stavba, nemá ani věž, jen v oblém kamenném rámu zavěšený malý zvon (foto 24). Je odemčeno tak nakukuju, ale vnitřek je před opravou (foto 25) . Kostelní lavice jsou naskládány pod zastřešenou verandou. V Chorvatsku se jinak moc nezdržuju, koneckonců tahle jižní část je jen takový pobřežní šulínek.

Montenegro s Eurem

Vjíždím do Černé Hory (dál jen CG), která se sice jmenuje nám srozumitelně Crna Gora, ale většina lidí (i místních) používá neslovanské Montenegro. Už jsem psal, že CG je od května 2006 samostatnou republikou. Ale i v rámci Jugoslávie 90-tých let a následném soustátí Srbska a CG si udržela rozsáhlou autonomii – odmítla jako měnu Jugoslávský Dinár a místo něj přijala německou marku. Dnes, kdy už je něm. marka minulostí, se okamžitě přeorientovala na Euro, které je teď oficiální černohorskou měnou i když vstup do EU tu ještě není, pravda, moc aktuální.

Boka Kotorská

Kousek od hranice leží zátoka Boka Kotorská, u nás známá především vzpourou
 C.K. maríny na sklonku 1.sv.války, které se aktivně účastnili i čeští námořníci.
Zátoka se dá nejlíp popsat jako velký, několikrát zalomený fjord s většími i menšími rameny. Už na mapě se tváří zajímavě, skutečnost ale předčí očekávání. Když do něj vjíždím, vypadá jako malá zátoka. To proto, že se stáčí za skálu a jakmile se podél vody stáčím za skálu já, okamžitě ztrácím přímý výhled na moře. Pak následuje průjezd dalším ramenem, a tak pořád dál a čím víc zatáček projíždím, tím míň jsem si jistý, jestli jsem po protějším břehu už jel, nebo mě to teprve čeká. Asi to zní divně, ale já jsem v tomhle brzy ztratil přehled, takže jsem si hlídal, abych měl záliv po své pravé ruce. Je tu samozřejmě možnost svézt se trajektem, ale to jsem nevyužil.

Kemp s českým osazenstvem

Když už zcela dezorientován vjíždím do pevnostního města Kotor, silnice mě odvádí ze zátoky směrem na Budvu a za ní v obci Sveti Štefan vjíždím do kempu u moře. Tato víska je známá svým stejnojmenným poloostrovem, na němž jsou nejdražší hotely a apartmány, ve kterých se rekreují bohatí Rusové.Tady v kempu jsou všechny národnosti, včetně českých rodinek. Na V-maxu přijíždí Franta a staví stan vedle mě a kecáme o motorkách a cestách. Ochutnávám od Franty černohorské víno a jdu se vykoupat. Koupu se i ráno a protože jsem si přivstal a Franta ještě spí, nechávám aspoň vzkaz na rozloučenou.

K albánským hranicím

Mířím na jih do Vladimiru. Tam ještě před albánskou hranicí dotahuju a mažu řetěz a dávám motorku celkově do pořádku, abych nemusel v Albánii řešit žádné technické problémy. Pak přijíždím k malému přechodu. Je tu sice fronta aut, ale sami celníci mi mávají, abych je předjel a ochotně mi pomáhají s vyřizováním různých lejster. Není to žádné složité papírování a já vjíždím do Albánie.