Albánie a Makedonie

Albánské kadibunkry

  Hned na hranicích vidím několik novodobých znaků albánské krajiny – vojenských bunkrů. ALB je jimi pověstná a opravdu jsou všude, včetně nelogických a ze strategického hlediska úplně debilních míst. To že je mají lidi na svých malých dvorcích ani tak nepřekvapí, aspoň mají kam ukládat brambory. Ale když jsem míjel dva sousedící bunkry se střílnami mířenými proti sobě, nebo bunkr pod skalou se střílnou namířenou do oné skály, trochu jsem zbystřil. Jestli šlo albánským soudruhům s Enverem Hodžou v čele o to, zcela zmást nepřítele, tak u mně se jim to stoprocentně povedlo. Bunkry vypadají jako veliké hřiby, jsou postavené z nekvalitního betonu. Údajně připadá na každé tři Albánce jeden takový bunkr (ALB má asi 3,5 mil. obyvatel, tak si to spočítejte…). Dnes jsou jim na hovno. Doslova. Smrad fekálií se z nich jen line a odrazuje od bližší prohlídky.

Skadar s pevností Rozafat

Silnice hned za celnicí je kvalitní a stejně tak mě překvapuje civilizovaná vesnice, čekal jsem větší rozdíl mezi Albániií a zbytkem Balkánu. Jedu ke Škodře (alb.Shkodër, v jiných jazycích též Skadar či Scutari; setkal jsem se se všemi těmito jmény jednoho města), které leží pod velkou známou pevností Rozafat u Skadarského jezera, tvořícího hranici Černé Hory a Albánie. V této pevnosti byla – dle legendy - zazděna matka novorozeněte a aby mohla dítě kojit, byl v té zdi ponechán otvor právě tak ve velikosti ňadra. No já jsem si docela jistý, že tam na mě žádné ňadro nevykoukne a mířím do Škodry.

Izolovaná Albánie

Do ní vjíždím přes úzký trámový most s policajtem, řídícím dopravu. Albánský Skadar je město je dost špinavé, ale podle módy, reklam a satelitů je jasné, že Albánci směřují do Evropy. Po dr.sv.válce se naopak Evropě vzdalovali. Jejich vůdce Enver Hodža zavedl drsný stalinistický režim, rozkmotřil se nejdřív s Titem a Jugoslávíí, potom i se SSSR, vystoupil z Varšavské smlouvy a nakonec rozvázal i přátelství s Maovskou Čínou, posledním ze svých spojenců. Albánie se stala nejizolovanější zemí Evropy, nikdo (až na výjimky) nemohl tam či ven, přes hranice se nedostali ani  informace o životě uvnitř, či vně Albánie. Dokonce i mě jako malýmu školákovi vrtalo hlavou, proč s náma Albánie nekamarádí, ikdyž tam mají taky ten skvělý socialismus a jsou teda  taky hrozně spravedliví a kamarádští…

Blázniví cizinci

 Ve Škodře se ptám místních na cestu do Tirany, ale dře to; na moje rozhazování rukou a otázkou:“Tirana?Tirana?“ se kření  a odpovídájí :“No Tirana. Shkodër!“ a mají ze mě srandu, protože podle nich ani nevím, kde jsem. Nakonec nacházím exit a odjíždím. Silnice je z kvalitního asfaltu, cedule u cesty albánsky a anglicky informuje, že byla postavena za peníze z fondu EU. Táhne se ze severu až do Tirany po rovině, která je ale po celé své délce ohraničená z obou stran nekonečným vysokým pohořím. Míjím několik policejních hlídek se statickými radary. Žádná mě nezastavuje, i když bych právě tady čekal nějakou žádost o úplatek.