Albánie bez orlů

Stoupám dál, silnice je plná serpentin s poměrně dobrým asfaltem, který je jen na několika místech děravý, či chybí. Po horské silnici se dostávám až na vrchol pohoří a dělám přestávku. Nevím, v jaké jsem nadmořské výšce, ale vidím odtud na jih i sever ode mě pásy pohoří. I když je obloha bez mráčku, viditelnost je dost špatná. Je nesnesitelné horko a vzduch  plný prachu, takže pás nejbližšího pohoří vidím docela ostře, pás za ním je však už méně jasný a tak dál. Poslední pohoří tvoří jen nekonkrétní horizont mé vyhlídky. Je to nádherná cesta, ale vyžaduje značnou pozornost. Místa, kde hrozí smrtelný pád z vozovky do hlubokého srázu, sice jsou obehnána krásnou kamennou zídkou  s velkými půlkruhovými oky (foto 37 galerie), ale ta je na několika místech proražená a chybí. Ani nechci domýšlet, jak dopadli oni nepozorní řidiči. Podél cesty míjím vesničky s mešitami a minarety (asi 70% Alb. jsou muslimové), rodinnými staveními i rozestavěnými domy. Na každém rozestavěném domě vlaje alb. vlajka(foto 35). Je zde i spousta komunistických pomníků, někde jen malé s rudou hvězdou, jinde coby nápis zabírající několik metrů čtverečních na protější skále(foto 33 a 44) . Na několika místech stojí prodavači darů hornaté albánské přírody. Kopce jsou docela zalesněné, místy s odhalenou světlou skálou (foto36).V údolí pod nimi jsou pole či pastviny, na bocích kopců terasovité zahrady a políčka (fota 34, 38, 39,40, 42 galerie).

Ekologičtí hulvátové

Jediná věc, která kazí idylku, jsou odpadky všude, kde se dá zastavit, nebo aspoň přibrzdit. V tomhle jsou Albánci naprosto bezstarostní a s odpadovým materiálem si hlavu nelámou. Jsou tzv. ekologicky negramotní a bude ještě dlouho trvat, než si uvědomí, že si “serou do vlastního hnízda“. Dokonce i ostatní balkánské země jsou oproti tomuto rájem a to jsem viděl obrovské smetiště na předměstí Bukurešti, smradlavé skládky v Bosně, či velký hořící smeťák v Srbsku. Albánci už ovšem zjistili, jak likvidovat ojeté pneumatiky. Ty totiž mají velikou výhřevnost a tak je místní používají coby topivo při pálení domácích cihel. Smrad a hustý černý dým je –samosebou- nijak neznepokojuje.

Koleje bez provozu

Přijíždím nad Elbasan, město v údolí na řece Shkumbin. Zde se do řeky vlévá několik horských přítoků, ale já spíš vidím brutální polorozpadlou fabriku , která tvoří velkou část města. Dolů vede meandrovitá silnička se spoustou místa na piknik či odpočinek -a se spoustou odpadků. Město je docela velké a prašné, jen ho pomalu projíždím a díky směrovým tabulím ani nebloudím. Jedu dál na Librazhd. I tady silnici lemují velká pohoří , ovšem zde cesta nevede přes hřbety, ale klikatí se mezi kopci, stejně jako železnice. Ta se táhne rovněž údolím řeky Shkumbin, několikrát vozovku přemosťuje, nebo mizí v tunelu. Ale po téhle železnici  pěkně dlouho žádný vlak nejel a její nynější stav to již ani neumožňuje. A polorozpadlé mosty už vůbec ne.

Směr Makedonie

Projíždím městy Librazhd a Prrenjas. Míjím opuštěnou fabriku s baráky z červených cihel a spousty parkovišť. Na těch fungují umývači –výrostci, kteří proudem vody z hadice za malý poplatek čistí zaprášená auta. Jak mě vidí projíždět, tak na mne pískají a mávají, když nezastavuju tak hrozí a na jednom místě jeden kluk strká druhého do silnice tak, že musím rychle přibrzdit. Oba se tomu, na rozdíl ode mě, smějí a cosi žvatlají albánsky. Už se začíná pomalu stmívat a tak to před Qaf’e Thanës točím na sever k makedonské hranici. Tam chvíli pobíhám a platím Albáncům správní poplatek 2 Euro, opouštím Albánii a vjíždím do  Makedonie.