Teď je v kempu jen jeden nocležník, a to jsem já. Našel jsem si čistý pláce k a prošel celý tábor. Před válkou to muselo být hezké místo pro dovolenou, teď tu ze země trčí dávno nefungující přípojky na elektriku, opuštěně stojí rozstřílené a rozbité chatky, přes řeku vede několikrát přelomený most, který kdysi fungoval jako jez. Teď se něj nesmí ani vstoupit. V noci přes kemp furt někdo jezdí na skůtru, pár aut zastavuje v přítmí stromků. Jedno takové auto parkuje kousek ode mě a v rozsvícené kabině se k sobě radostně tulí on a ona -vypadá to na pikantní čumendu. Ale zrovna když to začalo být opravdu zajimavý, zhasli. Rozsvítili po 15 minutách a rychle odjeli.Takže sem si neužil ani co by voyeur.
Lákavý playback
Ráno si kemp ještě procházím, brodím se na druhý břeh a přes zpřelámaný most se vracím zpět. Je sice v dezolátním stavu, ale není podminován. Balím se a vyrážím, abych už v 8 byl před místním katolickým kostelem. Jsem totiž v chorvatské části BiH (Chorvati jsou katolíci), kde byla v r.1992 vyhlášena Chorvatská republika Herceg Bosna. Její příslušníci, tedy bosenští Chorvaté tehdy bojovali proti Bosňákům, v r.’94 uzavřeli mír a společně pak šli proti Srbům. Tento státní útvar, krátce zvaný Herceg-Bosna, byl r. 1996 rozpuštěn, i když v srdcích spousty Chorvatů přetrvává. Kostel mě láká, protože až do vzdáleného kempu se z něj každou hodinu nese hezká zvonkohra. Ale v osm hodin slyším, že je to trochu jinak; kostel ještě není dostavěný a osazený zvony, zvonkohra je jen nahrávka pouštěná z repráků. U kostela je pomník obětem zabitým srbskými četniky v poslední válce.
Bosenské pobřeží
Odjíždím dál na JV, k Chorvatské hranici. Tam je ale fronta jak prase, tak se dobře dívám na mapu a dělám dobře. Pokud bych tady vjel do Chorvatska a podél pobřeží jel na jih, po pár kilácích zase vjedu do BiH a potom opět do Chorvatska. Zde má totiž BiH svůj malý přístup k moři (pobřeží měří prý 20 km, ale to se mi zdá až moc) a tím zde rozděluje stát Chorvatsko na velkou severní a malou jižní pobřežní část. Na malých mapách tohle „rozdvojení“ nebývá ani zakresleno. Mě vede hlavní silnice do severní chorvatské části, odkud bych jel na jih a tedy přes tři hraniční přechody. Raději sjíždím na místní silničky, které by mě měly přivést k malinkému bosenskému pobřeží. V obchůdku a kavárně utrácím poslední KM a jedu po špatné okresce na Svitavu a Hutovo. Cesta je plná parádních výhledů, jedu přes majestátní kopce a přes místní vesničky; bosenští Chorvaté se chystají na nějaké oslavy, všude se stahují a porcují zabití berani, a vyvěšují chorvatské vlajky. Po nádherných serpentinách přijíždím k velké staré pevnosti, kterou nemám v žádné z map. Velká vstupní železná brána je zamčená, ale přelézám zdi a jsem uvnitř. Je slunečný den a z pevnosti pozoruju okolní hory a údolí. Moře odtud nevidím, ale podle vlahého mořského vzduchu je jasné, že se už brzy smočím v Jadranu. Cpu se obrovitýma ostružinama, které rostou všude podél téhle nefrekventované silničky a bez motoru sjíždím z kopců. Už vidím pobřeží a moře, idylku trochu kazí obrovská smetiště a vrakoviště. Hranici chci přejet v Duži, ale malý přechod, tvořený unimobuňkou a závorou je jen pro místní a já musím do Chorvatska přes Neum.
|