Silniční pravidla v Albánii

Potkávám i závan domoviny a to v podobě opuštěné Pragy V3S  v úpravě „fekální vůz“ – ano, všem dobře známý šedivý hovnocuc! Ale co ten tady dělá, to opravdu nevím… Těší mně spousta benzínek, právě z nedostatku pohonných hmot jsem měl trochu obavy.

Silnice bez asfaltu

Když se blížím k Tiraně, silnice je s každým kilometrem horší a horší, díry ve vozovce zpomalují provoz a do Tirany vjíždím v koloně všech možných vozidel (od luxusních offroadů po čmoudící rozpadlé dodávky) a začínám se proklínat, že jsem Tiranu neobjel ze západu přes pobřežní město Durrës. První dojem z Tirany je špína, hnus a smrad. Auta jedou krokem přes výmoly, jakmile se silnice jen trošku rozšíří, snaží se předjíždět jak idioti. Asfalt úplně mizí a jedeme po polňačce. No ona polňačka by byla v pohodě, ale tohle je tankodrom s místy i půlmetrovými vyjetými kolejemi od náklaďáků. V Albánii se mimochodem těží velké množství asfaltu a tak jeho absence ve městech docela překvapuje…

Závory v oranžových vestách

Okolo je pár normálních baráků, ale jinak jsou to jakési hranaté příbytky, připomínající zvětšené unimobuňky. Na rovných strřechách těchto domečků často stojí velké nádrže na vodu, na jiných jsou odložené vraky aut, které už nikdy nikam nedojedou. Všude kolem se válejí odpadky, od pet-lahví, různých obalů a shnilé zeleniny až po mršiny psů. Je hrozné vedro a bezvětří a vzduch je nasáklý těžkým smradem z motorů a onoho všudypřítomného bordelu. Kolona se sune ke středu města, sporadicky se objevují zbytky asfaltu, na několika úsecích se cesta i opravuje. Na jiném místě do silnice vbíhají chlapi v oranžových vestách s červenými prapory v rukou a zastavují dopravu těsně před vlakem projíždějícím přes přejezd. V podstatě jsem o hlavním městě ALB neměl žádnou představu, ale tohle je rána do palice. Nevím, jestli přijíždím normální cestou, ale z hlavního tahu jsem podle všeho nesjel. Nakonec projíždím i opravujícím se centrem s reprezentativními budovami opery, nár. muzea a  hlavním náměstím se sochou Skanderbeka –národního hrdiny, který v 15.stol. vynikl v boji proti Turkům.

Zbytečné semafory

Na frekventované křižovatce se snažím pochopit princip zdejších semaforů a myslím, že to po chvíli opravdu chápu: semafory nemají na provoz žádný vliv. Znovu zastavuji a jen tak se procházím na dohled od motorky, jak jsem to již udělal u železničního přejezdu . Původně jsem myslel, že bych se vydal ze Škodry  na východ do Kosova. Ale pak jsem to změnil s tím, že když už v té Albánii jsem, tak bych jí mohl vidět aspoň kus. Tak ted´ to vidím. U motorky jsou zvědavci a cosi se chtějí zeptat, ale jazyková bariéra nedovoluje ani základní pochopení. Albánština není příbuzná s žádným z evropských jazyků a znalost těch cizích je v Albánii minimální.Trochu se lze domluvit s těmi co pracují v zahraničí, tedy hlavně italsky, nebo německy.

Neřízené křižovatky

Provoz je zde opravdu chaotický, ale nacházím i křižovatku, kde auta poslušně čekají na zelenou. Ale to asi jen proto, že u křižovatky stojí policejní motohlídka (mimoch.:používají cest. endura  Moto Guzzi 750). Využívám času, než zelená naskočí a řvu na řidiče vedle mě, kudy na Elbasan. On kamsi ukazuje a já tam teda jedu. Při dalších zastávkách s tou samou otázkou pomalu nabírám směr a opouštím Tiranu. I tady při výjezdu je to sajgon, už ve městě začínám stoupat do kopcovité krajiny, s místní vozovkou to není nijak veselé a bordel a smrad nepolevují. Jsem rád, že konečně opouštím tohle mně nesympatické město. Pokud jsem ale vylíčil Tiranu nějak strašidelně, tak vězte, že i tady žijí normální lidé, oblékají se stejně jako v jiných evropských městech a oddávají se společenskému životu. A navíc já jsem zde strávil jen pár hodin a asi bych neměl vynášet unáhlené soudy. Ale Tirana se mi prostě nelíbí a smrdí.