Bulharsko na motorce

Spím pár km za hranicí na parádním plácku, kousek od velkého stavení. Při večerní procházce zjišťuju, že je to už nepoužívaná márnice u místního hřbitova. Ráno mám trochu průjem, moc sem toho za poslední dny nesnědl, zato pořád piju. Před městečkem Kjustendil potkávám bulharského motorkáře na ruském Uralu se sajdou. Zrovna píchl zadní kolo, tak ze sajdy vytahuje hever „panenku“ a celý zadek motocyklu i sajdu zvedá, z jejího zadního kufru bere celé rezervní kolo a vyměňuje ho. Celá výměna mu trvá jen asi 15 minut. Projíždím Sofii, ale je tu dopravní chaos a anarchie a já bloudím a  třikrát projíždím stejnými ulicemi.
I v Bulharsku se asi motorkáři zdraví mávnutím či bliknutím, ale když tu na mě zběsile mávali a troubili i policajti na dvou BMW650ST, docela jsem se lekl, že jsem něco podělal. Ale nepodělal, byla to jen srdečná zdravice.

Zatraceně dobré jídlo

Konečně mám sofijský sajgon za sebou a jedu na Veliko Tarnovo, Šumen a Varnu. Krajina má buď stepní charakter, nebo je zalesněná. V jednom bufetu u cesty si dávám po dlouhé době parádní gábl; po vynikající telecí polévce si pochutnávám na skvělých čevapinách s fazolí v tomatech a jemně nakyslými česnekovými brambory, všechno servírované na cihlově rudém či namodralém bulharském porcelánu. K tomu limča a po té káva. Moc jsem si pochutnal, ikdyž mě mátlo to jejich obrácené vrtění hlavou na znamení souhlasu. Když jsem si totiž cokoli objednal, milá paní se usmála a hlavou zakývala ze strany na stranu. Prý to tak mají i Albánci, ale já se s tím nesetkal.

Zatraceně rychlé trávení

Sotva po vydatném obědě usedám na mašinu  a odjíždím dál na východ, začíná mi těžknout břicho a trochu se mi navaluje. Je velké vedro a bezvětří, nad silnicí se drží smrad z motorů, takže se přidává bolehlav. Na chvilku stavím a ulehám do stínu. Uplynulé 2 dny jsem snědl jen trochu chleba s paštikou a jednu polívku, takže žaludek asi ten nával mastného čevapčiči nestíhá. Nejdřív dost zvracím a to i nosem. Pak přichází těžký průjem - radši vynechám detaily, ale takovou sračku jsem ještě nezažil. Humus. Potácím se dál od místa činu, nijak se mi neulevilo a ulehám do stínu. Znovu mi naskakuje vzpomínka na cestu po Kurdistánu, kdy jsem takhle ležel s těžkým zánětem spojivek a vůbec nemohl řídit.  Po chvíli mě přepadá další dávivé zvracení a další průjem. Mám zásobu nějakých léků. Před odjezdem jsem si je poctivě polepil štítkama s tím, na co je který lék vhodný. Jenže štítky se odlepili, takže ochutnávám od každého něco. Při nejhorším se trochu zmastím. Po další chvilce odpočinku startuju Aprilku a razím dál. Po jednom necelém kilometru ale prudce brzdím a zas zdrhám do řídkého křoví u silnice. Další průjem. Došel mi už hajzlpapír i kapesníky, zadek brousím papírem z tohoto drahocenného cancáku.  Přichází na mě fyzická slabost a mě už dělá problém hodit motku na stojan, nebo na ni vysednout (což při mých 170 cm ani nepřekvapuje). Kousek dál to přichází znovu, ale to už stíhám přijet k benzínce, kde na záchodku beru do zásoby toaleťák. K všeobecné nepohodě se přidává i pálení rtů, jsem zesláblý jak mimino a vyloženě mi z toho hrabe. Pomalu usrkávám kolu, prý v malém množství pomáhá trávení. Tak tak stíhám dojet k další pumpě, kde mě přepadá další průjem, naštěstí už poslední - už nemám co srát. Prášky asi zafungovaly, po hodině se mi zlepšuje mysl, i stav trávícího traktu. Jedu přímo na východ po solidní silnici, slunko pálí míň a míň, nepříjemné pocity mizí úplně. Napětí je vystřídáno uvolněním a euforií, dobrá nálada má vliv i na řízení a já si vesele vykružuju zatáčky a troubím na auta s českou značkou, v zavřené helmě si zpívám a hlasitě komentuju ubíhající krajinu.

Chovatelská idylka

K večeru zastavuju u vesnického obchůdku s bufetem. Kupuju chleba a sýr, pomalu to žvýkám a pozoruju zdejší život a faunu; pasou se tu dva osli, husy, pobíhají tu slepice a psi. Jedno malinké štěně neopatrně vlezlo do husího rajonu, hned se na něj ty syčící opeřené potvory vrhly jak na vetřelce. Až vyroste, tak jim to vrátí. Jednoho osla odvedli, druhý se utrhl a s vytrženým kolíkem na provaze zdrhá za tím prvním. Za chvíli stejným směrem kluše stará bába, lamentuje a hrozí! Vrací se až za dvacet minut, druhého osla táhne na provaze a hrozně mu, chudákovi, nadává, bez špetky citu pro oslí lásku. Husy cosi zavětřily a pomalu se dobelhaly až ke mně, všechny na mě čumí a čekají co bude. Já taky. Nic nebylo, a tak se otáčí a jedna za druhou lezou po malých schůdkách do obchodu. Sotva je vidí prodavač, žene tu husí delegaci pryč z krámku. Husy pak nerušeně pokračují v pastvě. Místní, co vystoupili z děravého autobusu, okukují naloženou Aprilku, jako by netušili, že je to už dávno překonaný stroj.

Buharsko-rumunské hranice

Pomalu se stmívá a já hned po odjezdu z bufetu vidím dobrou polňačku a na ní pěkné místo pro nocleh – plácek mezi topoly kousek od potůčku. Za tmy se procházím okolo a na poli kradu pár šťavnatých kukuřiček. Komárů je tu víc než dost, ale moskytiera mě spolehlivě ochraňuje. Další den jsem už v 11 hod ve Varně, známém letovisku na Černém moři. Za Varnou zastavuju a servisuju řetěz, hned tu zastavuje mercedes a z něj se mladej kluk ptá, jestli mám problém. Inu, motorkář se hned pozná. Za zbylé Leva kupuju benzín (v Bul. se prodává jen bezolovnatý) a přejíždím rumunskou hranici. Rumunský celník je neuvěřitelně zdvořilý až servilní, přeje mi velmi hezký pobyt v Rumunsku a velmi šťastnou cestu.