Němečtí motorkáři a kurdští muzikanti

Luxusní nocování - kemp

Nocleh ve vlastním stanu stojí jen 2,5 dolaru, stavím pončo kousek od Němců. Kromě nás tří jsou tu ještě dvě turecké (či kurdské) rodiny – tady holt turismus příliš nekvete, ikdyž  kousek odtud je Ahtamar – známý arménský kostelík na  jednom z několika jezerních ostrovů. Očumuju a zevluju po kempu a nevěřím svým uším; na malém improvizovaném podiu začíná hrát kurdský muzikant na strunný nástroj, podobný sitáru. Má i bubeníka a hraje kurdské lidovky – no přesně to co jsem potřeboval. Uvelebuju se u stolu a poroučím si Efes – turecké pivo.

Německý styl mototuristiky

Němci konečně dostavěli svůj stan (spíš barák 3+1), a  rádi sedají ke mně. Šprechtíme o cestě, co kdo kudy a kam. Před Ralfem a Karin tu byli už jejich kamarádi (6 týdnů projíždeli Turecko cik cak na motorkách!), Ralf  a Karin teď mají jejich mapu se zakreslenými úseky, které stojí za to ; je zde označený i kus cesty kaňonem u Čoruh Nehri. Ralfovi  kamarádi také vyrazili z Ispiru, jako já, ale kaňon neprojeli až do Yusufeli. Na cestě   – prý - bylo moc vody a tak se museli vrátit. Všichni měli endura. Ralf a Karin mají čistokrevné japonské “silničáky“,  tak to kaňonem ani nezkoušeli. Mám být na co pyšný – já to projel s obyčejnou dvoutaktní prdlavkou, i když bylo po deštích a brodění vodou mi dělalo problémy.

Kurdové na zdraví Alláhovi

Zpěvák si sedá k nám a mluvíme o muzice – jde to velmi špatně a o písních se dozvídám jen to, že jsou o kurdské duši a lásce ke Kurdistánu. Konkrétní text ale neumí bohužel přeložit. Ochutnáváme jeho RAKI (čirou pendrekovou kořku, která se zalívá vodou a tím mění barvu na mléčně bílou) a Kurd vysvětluje: „Turci jsou muslimové a chlastat nemůžou, ale Kurdové to mají…“ – říkal ten muzikant - „..s Alláhem a Koránem trochu jinak a sem tam si smí dát skleničku“. Sám to dokazuje mohutnými doušky. Chci zůstat u piva, ale Němci objednávají další flašku raki a se slovy „Milan, jestli chceš sedět s námi u stolu, musíš s námi pít“ zneužívají mé slabosti – nemůžu přece trhat tak homogenní partu!

Kurdské divoké tance

Muzikant odchází a znovu hraje, přibíhají mladí Kurdové a dávají se do jejich specifického tance. Skupina mužů  stojí vedle sebe, každý drží souseda po své levé i pravé straně za ruku. Ti dva, co jsou na začátku a na konci tohoto lidského hada, drží ve volné ruce bílý kapesník. Na udanou dobu všichni “rozjedou“ přesně naučené kroky a po 8 krocích tuto sestavu opakují. Muži na krajích divoce třepou kapesníky, ostatní máchají rychle do rytmu spojenýma rukama.. Celý tento had se pohybuje po prašném plácku rychlostí, kterou udává muzikant. Muzika se často láme z velmi pomalé, teskné balady do divoké rychlé hudby a ten kdo neudrží taneční krok je odměněn vtipkováním ostatních. Tanec doprovází hrdelní výkřiky a výskot. Přichází i dívky se svými rodiči (nebo tak něco…) chvíli se na něčem dohadují a pak se s radostí vrhají za klukama (což zde podle té hádky s rodiči asi není obvyklé) a tvoří jednoho velkého hada. Muzika je velmi rychlá a tanečníci přidávají nové prvky ; po několika tanečních krocích se všichni na jednu dobu zhoupnou v kolenou, na druhou dobu to však musí udělat rychle dvakrát po sobě. Tančící dívky mají vlasy schované v šátcích a na horní části těla svetříky či haleny nepříliš ženského střihu. Spodní části těla ale mají všechny oděny do dlouhých úzkých sukní, hezky opisujících linie jejich zadečků a štíhlých nohou. Právě při rychlém zhoupnutí v kolenou dívky působí velmi smyslně a já už začínám z místního pojetí islámu pěkně magořit.
Tanečníci nás vytahují mezi sebe a jednodušší tanec zkoušíme s nimi. Trochu to dře, nikdo se nezlobí, že si jdeme po několika písních zase sednout. Potom opět debatujeme s naším zpěvákem o Kurdistánu a rozdílech mezi Turky a Kurdy. Čas je zase rychlejší, než jsme čekali a musíme se loučit.