Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Balkán na motorce

Srbská hlasitá tichá pošta

Milan Loucký / 14.05.2007

Od Dragana odjíždím až za tmy. Řetěz je mezi rozetama zcela napnutý a celou cestu v něm skřípe. Jedu jen 30-40 km / h. Ulehám v malém lesíčku, kdesi mezi silnicí a Drinou, na benziňáku vařím polívku. Ráno mírně prší, což mi na náladě, už tak mizerné, rozhodně nedodá. Stále totiž nevím, zda vůbec dorazím do Loznice; a pokud ano, kde tam shánět řetěz? A co když ho neseženu? Zkrátka těch otázek je spousta, ale jistota žádná. Vím jen, že někde v Loznici jsou nadšenci s motodílnou.

Vyrážím za mírného mrholení, v řetězu celou cestu hrozně rachtá a škube, jak ne zcela srovnané články naskakují na rozetu. Ale do Loznice jsem dorazil, i když velmi pomalou rychlostí.
Po hodinovém vyptávání a hledání konečně nacházím onu motodílnu (úvodní foto). Je malinká, ale profesionálně zařízená, včetně internetu. Šéfem je chlapík kolem čtyřicítky, jeho pomocníci jsou kluci mezi 16-25. Jsou velmi ochotní a už jen jejich přístup mi dost pomáhá s mou nervozitou. Ohromuju je „svou srbštinou“ (lanac, ozubnica) a ihned je jasné, co potřebuju. Ale bohužel na skladě nemají žádný řetěz, který by mi vyhovoval. Samozřejmě hned žhaví mobily (které tu všichni vlastní) a rozjíždí po Loznici „tichou poštu“. Ale bez výsledku. Zvažuju možnost, že bych u nich motorku nechal a odjel s řetězem do Bělehradu, vzdáleného od Loznice jen 150 km. Snad tam bych pořídil.
Ale v tom přichází reakce na hlasitou“tichou poštu“. Nejdřív se ozývá na mobil jejich kamarád a pak přijíždí na skůtru do servisu. A s sebou přiváží nepoužívaný řetěz ze svého japonce. Zkoušíme ho na mou Aprilu a je tu vítězství! Články řetězu jsou sice mírně širší, ale rozteče válečků jsou stejné! Nemusím tedy do Bělehradu, s tímhle řetězem to půjde.
Upínáme řetěz a já nahazuju na motorku všechny krámy a kufry (odstrojování a nastrojování bagáže jsem za poslední dva dny dělal asi 7x). Ale ještě neodjíždím. Krásná mladá dcerka přinesla kávu a my sedíme a kecáme. Jsou to frajeři, na polici se jim leskne spousta trofejí z motosoutěží. Nemluvíme jen o motorkách, ale třeba i o srbské kultuře, hlavně muzice a kinematografii. (K tomu ještě musím poznamenat, že z rádia se linul zamilovaný popík –zpěváci hlasem neuvěřitelně připomínali buď Jožo Ráže, nebo Rišo Müllera - nic mezi tím.)
O placení nechtějí ani slyšet –vždyť jen pomohli člověku v nouzi, ten řetěz stejně nepoužívali atd., zkrátka se vytáčeli, ale nakonec sem šéfa donutil vzít něco s tím, že je to pro kluky, kteří pomáhali.
Pak se loučíme a odjíždím do centra. Dohání mě kluk z dílny na skůtru a dává mi cigára, která jsem u nich zapomněl. Já furt někde něco zapomínám.

Ve městě zrovna probíhá svatba –za zvuků rychlé cigánské dechovky přijíždí dlouhá bílá limuzína a dost se jí kouří z kapoty. Z ní klopýtá nacukrovaná nevěsta, okolo jedoucí auta troubí jak o život a všichni mávají srbskýma vlajkama- svatba holt není jen založení rodinného svazku, ale i událost národního významu.
Motám se po městě, tankuju a jedu zpět směrem na Bosnu. Prožívám si chvíle naprosté euforie, moje cesta neskončila a můžu pokračovat dál.
Ještě z

astavuju v tamté oné vesnici pozdravit Dragana, který mi vyspravil rozetu a jen tak tlacháme. Začíná znovu pršet a já si sedám do bufetu u silnice. Místní mi hned pomáhají pod stříšku Rudohvězdný památník

zahrádky zaparkovat i motorku, aby –chuděra –nezmokla . Na zdech jsou sice viditelné nápisy „praseče, jagněče roštile, gotova jela, pečene“, ale dnes tu nikdo nic neroští, nepeče, ani nevaří. Ovšem je k mání pravá americká limonáda a v obchůdku za rudohvězdným památníkem i srbské cigarety Morava (Srbskem teče Zapadna

Morava, Južna Morava a slévají se ve Veliku Moravu, a ta se vlévá do Dunaje).
Kecám s Miloradem, majitelem bufiku – narodil se v Bosně. Na zdi mu taky visí obrazy dvou nejznámějších bosenských Srbů –Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče, momentálně nejhledanějších válečných zločinců. Radši se ani nebudu ptát, co dělal Milorad za války.
Venku furt prší, ale po těch problémech s lanacem a ozubnicou si to jeden tak nebere.
Pak už ale vylízá slunko a já mířím na bosenskou hranici. Tu tvoří řeka Drina a přechod je na mostě. Srbští celníci jsou nadšení z toho že se jmenuju Milan, podle nich je to srbské jméno a já teda musím mít srbské předky!! No nevím, až dojedu domů, tak se přeptám.