Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Půl roku v Africe

Černé přepadení

Lucie Kinkorová, Petr Drbohlav / 26.03.2003

Do centra města Johannesburg moc bělochů nechodí, protože se bojí. Varování bílých Jihoafričanů jsme brali s rezervou, protože jak nám radila většina průvodců a materiálů, někteří jsou trochu paranoidní a mají panický strach ze všeho černého.

Během našeho asi čtyřhodinového brouzdání centrem jsme neměli nejlepší pocit ze zdejší atmosféry. Až na tři výjimky jsme skutečně žádné bělochy nepotkali. Pod košilí jsem skrývala v "maskovacím" látkovém obalu foťák, který jsem nechtěla nechávat ve stanu na zahradě jednoho z nejlevnějších hostelů v Johannesburgu ve vilové čtvrti Observatory. Poměrně dost černochů se s námi dávalo do řeči a při jednom takovém rozhovoru strhl černoch řetízek z Honzova krku. Lup černoch zahodil na ulici poté, co ho Honza po vzpamatování se z prvního šoku rychle doháněl.

Ještě jsme se zašli podívat k zavřené pevnosti a rušnou ulicí se vydali domů, když v tom mě někdo chytil za krk a podtrhl mi nohy. V tu chvíli mě obklopilo několik dalších černochů, kteří se mi velkým nožem snažili odříznout foťák. Nebránila jsem se, jen jsem zavřela oči a přála si, aby už řemen konečně přepižlali a dali mi pokoj. Přesto jsem si při máchání rukamazranila palec. Zbytek gangu se vrhl na Honzu a zřejmě mu chtěli ukrást batoh, ale Honza jej duchapřítomně zalehl, tak mu "jen" prošacovali kapsy, sebrali hodinky a zmizeli. Jediný Petr na sobě neměl nic cenného, proto si ho zřejmě černoši nevšímali. Snažil se ode mě odtrhnout černocha s nožem, všechny škrtil, ale jemu nikdo nic nedělal. Slzák se neodvážil použít a když byli černoši již rozptýleni, všichni se tvářili, že ke gangu nepatří. Policajti, kterým se snažil událost nahlásit, se mu vysmáli a tvrdili, že jsou z jiného rajónu a s věcí nemají nic společného.

Při dotazování se kolemjdoucích černochů na nemocnici jsme vždy nejdříve oznámili, že jsme byli okradeni, to aby si nechali zajít choutky. Recepční v nemocnici měl na všechno času dost. Rozhodl se propůjčit Honzovi, který měl probodnuté stehno nožem, svoji adresu a ušetřit nám tím několik set randů. Zaplatili jsme 40 randů (cca 150 Kč) bez účtenky a byli vpuštěni do čekárny.

Celá nemocnice působila velmi neútulně a depresivně, "sálem" se proháněly myši a na malých oknech bzučely mouchy. Honza dostal tetanovku a byl sestrou odvelen na ošetřovnu. Za chvíli jsem ho na popud lékaře v hnědé košili a rukavicích následovala. Nechal si ode mne podávat sterilní jehly a umrtvovací roztoky. Ránu Honzovi zašil třemi stehy do svalů a dvanácti do kůže, já jsem si půjčila desinfekci a vyčistila vlastní zranění na rukou. Stehy prý můžeme Honzovi vyndat sami, pokud nebudeme v Johannesburgu příští týden.

Byla to první africká lekce, za kterou jsme si mohli víceméně sami. Do centra takových měst se nenosí cennosti, jen pár drobných pro ty, kteří by obtěžovali. Je také bezpečnější vybrat si pro návštěvu všední dny a ne víkendy jako my.

Uvědomili jsme si, že kamkoliv přijedeme, jsme hosty a musíme se chovat podle místních pravidel. V opačném případě se nemůžeme divit, že se nám potom stanou takové věci. Afrika není Asie a nám nezbývá, než rychle rozpoznat bezpečné chování a přijmout zdejší zvyky.