Líný průvodce a bloudění po Bale

Divočinou bez turistického značení
Náš směr je nám jasný, ale jen první tři hodiny pochodu. Krajina Na Bale je čarokrásná. Je to takový malý, divoký a přitom rozkošný bratr velkého Simienu. Máme zde ale celé dny hory jen pro sebe, narozdíl od celkem hustě osídleného Simienu, nově proťatého prašnou silnici a posetého turistickými kempy, mimo které se nesmí spát. Tady si můžeme chodit, jak chceme, po cestičkách vyšlapaných domorodci, po vlčích stezkách nebo jen tak, nazdařbůh. Nad námi se tyčí hora připomínající píšťaly ohromných varhan a pod ní obklopuje lán zlatavě vysoké trávy kamenné moře jako nekonečná písečná pláž. Máme překročit řeku, pokračovat údolím dál nebo zahnout doprava? Naštěstí přímo pod námi převádí nějací lidé přes brod stádo dobytka. Setkání s místními horskými pasáky probíhá poklidně, jen se nás velmi bojí, odmítají s námi mluvit a na jakoukoliv otázku na směry nás posílají zpět, odkud jsme přišli. Další pasák, kterého uplácíme bonbonem, aby se na nás alespoň podíval a přestal si na chvíli vylévat vodu z gumovky, nás asi poslal špatně. Běhající večeře na stolové hoře Po třech hodinách prodírání se dvoumetrovým vřesem dobývají kluci rozlehlý „vrcholek“ stolové hory, po němž se to jen hemží divokými králíky s puntíkatými ušima. Už jste někdy viděli králíka ve čtyřech tisících?! Protože se naše zásoby jídla značně ztenčily, pokoušíme se nějakého ušáka ulovit. Ale jsou rychlejší a naše kličkování po skalách je jen pro králíkům. Jako každý den i dnes přichází odpolední kroupovo-dešťová přeháňka. Když se opět vyjasní, marně pátráme po tom, kde se vlastně nacházíme. Hladina jezera Garba Guracha, ke kterému jsme dnes měli dojít, se nikde na obzoru neleskne. Ale to nevadí, stejně je to tu nádherné. Na mrazivě jasném nebi se pomalu rozsvěcuje stříbrný měsíc a nás čeká velmi chladná noc. Místo karimatek, o které jsme cestou přišli, si leháme na vyprázdněné krosny a oblékáme veškeré oblečení. Ještě, že jsme se do Afriky vypravili se zimními spacáky!

Studený potůček, klikatící se šťavnatě zelenou travičkou, v nás vyvolává vzpomínky na Velikonoce na českém venkově. Dokonce i husy se spokojeně batolí na druhém břehu. To, že tyhle jsou endemické pro Etiopii nic nemění na tom, že máme hlad, a živě si velkého opeřence dovedeme představit na rožni a ještě živěji v našich žaludcích. Ač husa hloupá vypadá těžkopádně a líně, je velmi plachá a z běhu do kopce o život se k našemu velkému zklamání stává let. Náš lov holýma rukama zase končí fiaskem.

Zdoláváme vrchol Malého Batu a i ve 4200 m.n.m. narážíme na nezmary lobelie. Seshora konečně vidíme, kde jsme včera sešli z cesty a určujeme azimut pro návrat do vesnice.