Gruzie bláznivá

Hned první den jsme se chtěli schovat v jedné římské pevnosti pod igelitovou střechu, kterou tam několik dělníků v sakách montovalo. Než dopršelo, přišel jejich šéf a pozval nás na večeři a zaplatil nám hotel. Zapařili jsme nad plnými prohýbajícími se stoly s managementem soutěže "pen marathón" a taky se soutěžícími, které druhý den zavřeli v té pevnosti a do 24 hodin měli napsat knížku na dané téma.

Luci pořád frká smrká kýchá a pčíká a taky kašle, prostě se jí nějak nelíbí gruzínské kytičky... A v nočním vlaku jsme se vůbec nevyspali, protože vedle v kupíčku se celou noc vzájemné vraždili černá pasažérka s průvodčím a strašně u toho řvali. Druhý den by nevyspalá Luci nejraději vyhodila do vzduchu celou Gruzii... Ale jinak je tu fajn, snad až na to, že se nám třikrát přestěhovala ázerbájdžánská ambasáda a my ji pokaždé hledáme na tom špatném místě, ale už jsme ji dopadli.

"Já pjanyj, ty střízlivěj, tak s tím něco uděláme", říkal mi opilej chlápek potom co mě na pozdrav políbil na tvář a nechutně u toho mlaskal. A pijou tu všichni a míru neznaj, a pak by nás chtěli tahat k sobě domů a tam opíjet.

To na Kavkazu, ze kterého jsme se včera vrátili, nás unes jeden "Čečenec", ze kterého se nakonec vyklubal pohraničář. Posadil nás na oslí hřbet a několik kilometrů jsme brodili jednu dravou řeku za druhou. Oslice mě ale sklepala do proudu a ještě nakopla do břicha, takže jsem se alespoň jednou za ten týden pořádně umyl :-) V zapadlém domečku nás už čekající důstojníci pohostili čajem, sýrem a chlebem a vybrečeli se z toho, jak mají špatný život a s omluvami nás pustili. Jen díky tomuhle zdržení jsme ale druhý den konečně viděli zasněžené velikány.

Ve městě Kazbegi se k nám přidal strakatý pes a rozhodl se, že s námi dva dny půjde k ledovci nejvyšší gruzínské pětitisícovky. Nedošli jsme... Z nebe padaly trakaře a vítr nás skoro unesl, a tak jsme to promrzlí a promočený museli otočit.
V dalším údolí jsme popili kafe, džus a čaj s pozorovateli OBSE, kteří hlídají gruzínsko-ruskou hranici a strašně se u toho nudí. Ital říkal, že by nejraději na hory hodil jednu malinkou atomovou bombičku, aby alespoň na chvíli mohl vidět moře. Ale za ty prachy to nicnedělání asi stojí.

V nejsvatějším gruzínském kostele se s námi anglicky(!) dal do řeči zpěvák z kostelního sboru. Ukázalo se, že je Němec a žije v Gruzii už sedm let a má tu hospodářství. A když zjistil, že mluvíme německy, vzal nás na výlet a ještě nám nabídl u sebe nocleh.

"Stalin byl spravnej chlápek, škoda že žádnýho takovýho už nemáme," stýská si spolucestující v autobuse do Tbilisi. Takže se vydáváme do jeho rodiště - Gori. Předměstí, ve kterém se gruzínská ikona narodila, už zbourali a vysázeli místo něj park. Jen domeček s místnostičkou, kde malý džugašvilinek žil, nechali stát, a dokonce nad ním postavili obrovský altán s korintskými sloupy. A pak tu také stojí vagón (včetně sprchy), ve kterém už Stalin jezdil dvanáct let křížem krážem po budoucím východním bloku. V muzeu visí jeho obrovské fotografie. Vrchol všeho je jeho posmrtná maska, které je věnována celá místnost.

"Až do dna," velí babička a sama trochu šidí se sklenkou červeného viného meziproduktu. Timur, její vnuk, pronáší jeden přípitek za druhým a elektrika pořád nejde, a tak musíme popíjet při svíčce. Tahle rázná babička nás k sobě domů unesla přímo z maršrutky, abychom nemuseli spát v hotelu, a teď se její rezavý kocour zavrtěl do peřin mezi nás.

Vlaštovky si lepí hnízdečka a serou na pestrobarevné fresky z dvanáctého století v jeskynním komplexu Vardzia. Mnich svírá v dlaních holubici a povídá si s ní. Pak nám v labyrintu chodeb ukazuje cestu ke studni. O 2 km dál v podobném komplexu, kam ale turisté nejezdí, si s námi povídá jen pasák a kouří u toho smradlavou bezfiltrovou cigaretu. Jeho ovce se rozvalily v troskách jakési místnosti. Vysazuju Luci do díry ve stropě, aby našla cestu do dalšího patra. Nenašla, a tak vzhůru do Arménie. Jestli se někomu z vás (obratných horolezců) podaří dostat do bílého kostela ve vrchním patře ženského kláštera u Vardzii Vaniš Kvabebi, dejte nám vědět.