Baltistán

"Potřebujete ode mě nějakou službu?" ptá se ze zbrusu nové 4x4ky okresní policejní šéf stejně jako desítky dalších Pákistánců. Jenže tentokrát opravdu něco potřebujeme. Vyhnout se chůzí alespoň pár uřvaným vesnicím. Policajt nám šetří šest hodin trekovaní zpátky do města. Odváží nás do svého domu, přiděluje pokoj s teplou vodou a sluhu, který nám hned servíruje jídlo a čaj. Šéf píše šek na 40 l benzínu a podává ho jednomu ze svých podřízených, ať nás odveze 100 km do města Škardu.

Popíjíme čaj na břehu idylického jezera Sadpara. Tedy idylického... Doléhá k nám lomoz buldozeru, náklaďáku, traktorů a zbíječek. Pákistánská vláda zde financuje stavbu přehrady a za dva roky už bude po jezírku.

Celou noc jsem nespal, a tak mě teď třeští hlava. Šestihodinová cesta do Gilgitu, na které jedna serpentina střídá druhou, je úmorná. Ještě že je ramadán a nic jsem nejedl, jinak bych si jídlo určitě prohlédl ještě jednou a natrávené. Studentík si hraje na hrdinu. Žvýká tabák a cpe se hruškami. Jenže když přistupuje vousatý muž, shovává se za sedačku. "Ten chlápek je extrémista! Za porušení půstu by mě snad i zabil!" vystrašené šeptá.