Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Střední Asie a dál

Chinalig - ráj za horskou hradbou

Lucie Kinkorová, Petr Drbohlav / 18.08.2004

Někde v ázerbájdžánských horách je vesnice jménem Chinalig (Xinaliq) a tam žijí vysocí blonďatí modroocí lidé mluvící vlastním jazykem, zcela odlišným od oficiální ázerbajdžanštiny. A tak jsme vyrazili na cestu pekelnou, ale vedoucí do ráje.

Jak je Chinalig daleko od posledního, autobusem přístupného města, jsme jen tušili. Někdo říkal 40 km, jiní tvrdili 65 km. Po třech hodinách pobíhání po městě Quba, kdy nás posílali od čerta k ďáblu a lilo téměř jako z konve, máme konečně aspoň směr.

Příroda kolem zatím nic moc. Stopujeme to málo, co tu jede. Hodný vesničan nás ve svém žigulíku veze asi 10 km, tam, kde končí asfalt. Cestou nabíráme jeho synka, který se bez ostychu a bázně uvelebuje Petrovi na klíně a ještě popovážíme jednoho známého.

Už se smráká. Rozbitá cesta je po dešti rozbahněná a jemné blátíčko pekelně klouže. Neodmítáme proto nabídku na svezení uazem, který sám od sebe ve tmě staví a nabírá nás. Téměř celý další den jdeme podél řeky. Dramaticky skalnatá soutěska, boty obalené blátem, vážící asi pět kilo každá, mlha a cesta, která jde 100 výškových metrů nahoru a hned 90 zase dolů. Neseme spoustu jídla, protože nevíme, jestli se vrátíme zítra, nebo za týden. Batohy táhnou k zemi a kyslíku je málo. A zase to bahno, co tak klouže. Začínám být sprostá. Vlnící se cesta, mraky i bahno - všichni dostávají šťavnaté přezdívky.

Naskakujeme na dřevěnou korbu náklaďáku a vezeme se 3 km. Křičím a křečovitě se držím Petra a krosny. Mám strach, že se korba rozlomí. Ležím na zádech a chvíli vlastně stojím, jak je stoupání příkré, chvíli klesáme a já visím hlavou dolů. Tohle je lepší než pouť. A zadarmo. Mohutný vousatý pasák v ovčí vestě připomíná spíš Afghánského bojovníka než Ázerbajdžánce. Se dvěma štěňaty s velkými tlapami nás vede přes hory doly, ukazuje zkratky do Chinaligu. Loučí se s námi u rozvodněné řeky.

Proud je silný a s krosnami přes pár kamenů a pohřbený buldozer, které v řece jsou, nepřeskáčeme. Chceme si udělat most z kusů sloupu elektrického vedení povalujícího se v bahně, ale neuneseme ho. Marně pobíháme po břehu sem a tam. Krávám se to přechází po brodu, když mají 4 nohy a vodu až po břicho.

Na pomoc přichází hodný pasák i se stádem několika set ovcí. S Petrem přenáší kus sloupu a po něm už snadno přecházíme řítící se šedivou vodu. Ale další den již není zbytí. Vyndáváme z trekovek vložky, svlékáme ponožky a pevně šněrujeme boty. Za ruku, aby mě neodnesl proud, vstupujeme do půli stehen do ledové vody. Krůček po krůčku opatrně před sebou hmatáme nohama po kluzkých kamenech. Domorodci kolem nás projíždí na hrdých koních nebo přebíhají bosky. Asi je to nestudí a křeče taky nedostávají. Vyléváme vodu z bot a za dvě hodiny brodíme tu samou řeku zase zpátky. Téměř mrtvá padám na zadek pod kopcem, na kterém se konečně stojí Chinalig.

Domy z kamenů si stojí navzájem na hliněných střechách a kolem se tyči tři nejvyšší ázerbájdžánské zasněžené čtyřtisícovky. Ujímá se nás učitel Ali a necelé dva dny nás hostí ve svém velkém domku. Večer teče vodka proudem. Alláh odpustí. "Je těžký měsíc," vysvětluje moudrý Ali. "Je třeba posekat trávu na zimu pro dobytek a usušit ji". A kdo, myslíte, že tu trávu seká? No přece dospívající, děti a ženy. Muži ve velkých chlupatých čepicích se prochází po vesnici, stojí a bobkují na plochých střechách svých domů a dalekohledem kontrolují vše kolem. Stařešinové s bílými vousy sedí na lavičkách a vyhřívají se na sluníčku a všichni je uctivě zdraví.